Klášterní zahrada 2025 / Radek Mužík

Termín: 4. 5. – 28. 10. 2025
Vernisáž: 3. 5. 2025
Klášter Broumov / Galerie Dům

Radek Mužík upoutal širší pozornost svou diplomovou prací realizovanou na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 2022, a to především monumentálním objektem vytvořeným z kmene stromu. Ten ležel na zahradě Akademie několik let: „Už byl ztrouchnivělý a mně se zamlouvalo ho nějakým způsobem zachránit, nebo spíš zvěčnit“, uvedl autor v rozhovoru pro Respekt. Vytvořený objekt nazval Pasinčák, což je na Valašsku lidový výraz pro osaměle rostoucí zdeformované stromy. Krajina, odkud autor pochází, silně ovlivnila hlavní znaky jeho sochařské práce: zajímá jej elementární forma, inspirativní je pro něho původní místní architektura, významy obsažené v základních tvarových i stavebních principech jejích prvků, reflektuje hodnotu lidské práce. Pozornost vždy věnoval řemeslnému zpracování různých přírodních materiálů, především dřeva. „Hraniční značky“ (hraničníky, pasinčáky) jako důležité body v krajině definující konkrétní prostor Radka Mužíka silně zaujaly. Nejen jejich deformované tvary svědčí o působení času, ale především jejich schopnost nést obsah polarity stability a neustálé proměny okolního prostředí: „Hraničníky vymezující fyzický prostor se proměnily spíše do podoby mentálních mezníků. Určení si předmětu a následná touha po jeho otisku, jakožto myšlenkový záchytný bod“ (RM, 2022). Součástí vystaveného souboru soch v klášterní zahradě budou i figurální práce. Ty autor vnímá společně s objekty inspirované hraničníky ve vzájemnosti, zajímá jej neoddělenost. Inspirativní jsou pro něho totiž práce sochařských klasiků, jako jsou Jana Štursa, Eduardo Chillida nebo např. Charles Despiau. Fascinuje jej syntetická forma, podávající zprávu o prostoru „nějakého bezčasí“ (RM, 2023).

RADEK MUŽÍK (*1996, Velké Karlovice) studoval v letech 2012–2016 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (obor Kamenosochařství) a v letech 2016–2022 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství II, Tomáš Hlavina; Ateliér sochařství I, Lukáš Rittstein; Ateliér figurálního sochařství a medaile, Vojtěch Míča a Milada Othová). Výběr z výstav: 5 studentů – Obrazy a sochy, Optika, Zlín, 2015; Myši v díře (samost. výstava), Ukradená galerie 333, 2017; Akce Kulový blesk – Sochařská výstava přátel Stanislava Hanzíka, zámek Valdštejnů, Litvínov, 2018; Liquid lingea (ateliér Tomáše Hlaviny), Pragovka Gallery, Praha, 2018; Figurama 19 a 220 figur AVU, Kampus Hybernská, Praha, 2019; ZEMITOU, Galerie Zelenohorská pošta, Nepomuk, 2021; 4 + 4 dny v pohybu – Všechno je všech, Erpet Smíchov, Praha, 2023. Je autorem několika realizací: Pamětní deska partyzána Františka Tomka, Obecní úřad Velké Karlovice, 2022; Pamětní deska – Studovna Anny a Josefa Grmelových, PedF UK, Praha, Celetná, 2023; Hraničník, Velké Karlovice, Pluskovec, 2024. V roce 2023 obdržel 1. cenu za portrét Mary Duras v portrétní soutěži Spolku sochařů. Má řadu pracovních zkušeností s odléváním do bronzu (spolupráce se Zdeňkem Tománkem, 2014–2015), s restaurováním kamenných prvků (vlakové nádraží, Rožnov pod Radhoštěm, 2023; Pražský hrad, 2018–2019) aj.

Kurátorka: Iva Mladičová

ROZHOVOR S RADKEM MUŽÍKEM

V průběhu přípravy výstavy do prostoru broumovské klášterní zahrady jsi mj. zmínil, jak inspirativní jsou pro tebe myšlenky japonského filozofa a propagátora přírodního farmaření Masanobu Fukuoky. Mohl bys uvést, jak se setkávají s tvým uvažováním o soše?

Před časem jsem dostal knihu Revoluce jednoho stébla slámy, kterou napsal. Je to malá filozoficko-praktická kniha. Základní myšlenka jeho principů by se dala popsat jako hospodaření nic-neděláním, nebo přílišným nezasahováním. Jde o obecné názory, myšlenky a čistý přístup, který se dá dosadit i do běžného života nebo práce. Soustředění se na to podstatné a nedělání zbytečných kroků, které nikam nevedou. Ve výsledku má zemědělství mnoho společného se sochařstvím. Fukuoka mimo jiné říká, že „Konečný cíl hospodaření není vypěstovat plodiny, ale kultivovat a zdokonalovat lidské bytosti.“ To je pro mne i odpověď na otázku o významu důležitosti umění.

Práci Hraničník I – „Pasinčák“ (2022), která je nejen v rámci současné výstavy nepřehlédnutelná, jsi vytvořil ve snaze zachovat, zachránit, zvěčnit kmen starého topolu z Chotkových sadů, pomalu se rozpadajícího na zahradě pražské AVU. Jaké obsahy a prožitky se ti vynořovaly při zdlouhavé a náročné práci, které jsi při promýšlení konceptu dopředu nemohl odhadnout?

Chtěl jsem zachovat kmen, odlít jej zevnitř. Vycházel jsem z jeho „zdravotního“ stavu a jak říkáš, výsledná podoba se nedala dopředu moc odhadnout, ale o to mi ani tak nešlo. Byl pro mne důležitý samotný proces. To jsem si uvědomil až časem, kdy byla diplomová práce dávno hotová. V průběhu dlabání jsem musel okolo kmenu postavit pomocnou konstrukci, která roznášela tlak a zajistila, aby se kmen nezhroutil dovnitř, když jsem tam pracoval. Myslím, že tento moment mi otevřel něco, k čemu se postupně vracím.

Práci se dřevem pro sebe považuješ za velmi samozřejmou, přirozenou, vlastní?

Nemůžu říct, že bych měl ke dřevu bližší vztah než ke kameni nebo sádře. Dřevo mě obklopovalo už odmala, a tím pádem jsem s ním přišel do kontaktu nejdříve. Vzpomínám si na vyřezávání tátovými dláty v kuchyni u kamen, když jsem byl ještě kluk. Dřevo totiž roste určitým způsobem, a s tím se k němu musí také přistupovat. Vnímám to automaticky, nicméně mi bude asi ještě nějaký čas trvat, než dosáhnu určité přirozenosti, kterou sleduji například z řemeslného zpracování valašských dřevěnic.

Jedním z tvých témat spojených se zažitím rodné krajiny Valašska je hraničník – bod vymezující konkrétní fyzický prostor, vnímáš jej ale spíše jako symbol mentálních mezníků. Jeden Hraničník jsi umístil roku 2024 ve Velkých Karlovicích, tvém rodišti, druhý je nyní dočasně v broumovské klášterní zahradě. Jakou proměnu prostředí jsi vnímal při jejich usazení v konkrétním místě?

U Hraničníku ve Velkých Karlovicích jsem bral v potaz okolí, sklon terénu, plot ohraničující pozemek a vzdálenost vůči zástavbě. V broumovské klášterní zahradě jsem přemýšlel o více místech, kde sochu nainstalovat. Jedna z možností byla umístění do zadní části zahrady mezi dvě lípy, tam by ale neměla potřebný prostor. Nakonec je na místě, které je vzdáleně podobné tomu ve Velkých Karlovicích, takže rozdíl není tak hmatatelný. Samotná socha se pocitově mírně zmenšila, ale má stále svůj intimní prostor, a to bylo pro mě důležité.

Do výstavy v zahradě jsi zakomponoval i mužskou a ženskou postavu, v prostoru klidně spočívají. Mohl bys vysvětlit volbu jejich výrazu, gest, zpracování povrchu? S jakým záměrem jsi je vytvářel?

Myslím, že je to vždy o určitém odrazu autora. Mám rád klid a vyhledávám jej, asi proto jsou mé sochy taky takové. Často nevím, jak bude hotová věc vypadat, mám určitou představu, dojem a při práci se mi to začíná čím dál více objevovat. Sleduji siluety, úzce s nimi souvisí objemy a povrch je přirozeným výsledkem hledání předchozích dvou kroků. Snažím se najít balanc mezi obecným a individuálním, aby socha byla živá a vydržela. Zkrátka hledám všední náměty a interpretuji je po svém.

Součástí vystaveného celku je i práce ze žuly, při procházení zahradou lehce přehlédnutelná, horizontální, v trávě mezi stromy. V jakém kontextu vznikla a jaký nese význam v celku současné výstavy?

Tahle věc vznikla na výstavu Všechno je všech: 4 + 4 Dny v pohybu, která se konala ve Smíchovském Erpetu. Z těchto žulových desek byla obložená tamní venkovní zídka, kterou jsem pojednával. Práce je ze série, ve které se zabývám přírodními jevy. Ty se mi občas objevují v nějakých principech i u Hraničníků, takže mi přišlo vhodné to do výstavy začlenit. Idea práce vychází z již zmiňovaného Fukuoky, a také Viktora Schaubergera, který se zabýval výzkumem vody.

Mohl bys popsat, jak jsi uvažoval o rozmístění soch v prostoru klášterní zahrady?

Bylo více variant. Nabízelo se například vytvořit shluk na hlavní ploše mezi klášterem a galerií Dům, ale jen z obavy, že tak velký otevřený prostor přebije sochy, čemuž by se tímto způsobem dalo předejít. Od toho jsem upustil a celek se nachází v podobě, jakou můžete vidět. Přirozeně, každá socha má své místo v zahradě tak, aby byly v harmonii s krajinou a nerušily se. Socha Daru si žádá centrální kompozici, proto mi přišlo nejideálnější umístění na střed cesty u schodiště. S Pasinčákem to je složitější – je dominantní, kvůli velikosti a váze je k manipulaci nutné auto s rukou, a tím pádem jsem měl dost omezené možnosti. Je ale na nejlepším místě, kde mohl být. U chlapíka na sloupu jsem chtěl zase podpořit výšku a jeho osamocení, proto spočívá na kopci, kde se podhled umocňuje. Když se na sestavu soch podívám zpětně, myslím, že funguje.

Uvažuješ při vytváření sochy o nějakém jejím ideálním místě?

Ideálním ano, ale konkrétní prostor si nepředstavuji.

Pocházíš z podhůří Beskyd, jak jsi vnímal při návštěvách během přípravy výstavy krajinu Broumovska, silně ovlivněnou architektonickým i ideovým odkazem baroka?

Jezdil jsem vlakem a měl čas se kochat, tak jsem se kochal. Při pozorování jsem si nic nemyslel, nehodnotil, ani nesrovnával. To je dobré znamení, protože například z příliš rovinatých krajin bývám trochu nervózní. Myslím, že broumovská krajina není moc odlišná od té valašské, až na skalní útvary, ty mě vždycky příjemně překvapí.

Rozhovor s Radkem Mužíkem vedla Iva Mladičová, srpen 2025

Foto: Anna Pleslová