Monika Hniková / Kvetly-li jednou, kvetly-li v noci
Termín: 5. 7. – 23. 8. 2026
Vernisáž 4. 7. 2026 od 16:00
Klášter Broumov / Galerie Dům
Současnou výstavu Moniky Hnikové lze charakterizovat jako záměr být v souladu s prostorem galerie i okolní krajinou. Její hlavní téma spočívá ve vědomí hodnoty vzájemného vztahu vědomosti a zkušenosti. I přes velmi odlišný způsob našich životů oproti dřívějším dobám, je příroda v našem každodenním bytí stále všudypřítomná. Permanentně nabízí možnost kdykoliv se k ní vědomě vztáhnout – být. Studium prostředí, jehož výsledky tvoří obsah výstavy, pro autorku neznamená jen rozšiřování vědomostí, ale především rozšiřování spektra a jemnosti cítění. Zajímá ji vnímat čistě, stroze.
Hranice viděného.
Hranice viditelného.
Citlivost viděného.
Dostat se k hranici našich schopností.
Umění je o hranici vnímání.
Být v konsenzu s naším vnímáním.
MONIKA HNIKOVÁ (*1992, Praha) studovala v letech 2016–2022 na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliéry Socha 1, L. Rittstein; Malba 1, R. Šalanda a L. Machalický); roku 2019 absolvovala stáž na Australian National University Canberra. Výběr z výstav: Figurama, Kampus Hybernská, Praha, 2019, 2020; ZEMITOU, Galerie Zelenohorské pošty, Nepomuk, 2021; Diplomanti a diplomantky AVU 2022, Praha; Listen patienly, Hidden Gallery, Špejchar Měšice, 2022; Forming Storming Norming Performing (s M. Rajchlovou), Hidden Republika, Praha, 2022; Urban Harvest, Nové Dillí, Indie, 2022 (ve spolupráci s V. Resslovou); Činnost (samostatná výstava), Výklady AXA, Praha, 2023; Dyáda (samostatná výstava), Studio Prám, Praha, 2024; Unetanneh Tokef (samostatná výstava), Synagoga Palmovka, Praha, 2025. V roce 2024 uskutečnila tvůrčí pobyt v Telči, kde se zabývala tématem pomíjivosti světla.
kurátorka: Iva Mladičová
ROZHOVOR S MONIKOU HNIKOVOU
V průběhu přípravy současné výstavy jsi díky možnosti rezidenčního pobytu důkladněji zažívala prostředí Galerie Dům, samotný Broumov i jeho okolní krajinu. Mohla bys uvést, jaká témata se ti začala v těchto místech otevírat a jak jsi dospěla k hlavní obsahové linii výstavy?
Téma je dlouhodobý kontinuální proces, který člověk zpracovává. To, k čemu dochází, je souvztažnost nabytých vědomostí – vjemů a místa. Je to děj vjemů, poznatků a úvah, které člověk vsazuje do kontextu. Prožití místa je tedy pro mne nezbytnost nutná k navázání souvztažnosti / uchopení dění. Jedna z linií, která mne při pobytu v Broumově zaujala, je rozdílnost cyklu roku. Traviny jsou v červenci již vysemeněny a jejich cyklus roku se chýlí ke konci.
Jako důležitý významový moment výstavy akcentuješ vztah vědomosti a prožité zkušenosti. Ve fázi přípravy výstavy/instalace čteš beletrii, poezii, zajímají tě i vědecké poznatky související v realitou místa či jeho historie. Jak s možnostmi vztahu vědomosti a zkušenosti vzhledem k výstavám/instalacím dlouhodoběji pracuješ?
Jsou naše první dojmy, dojmy, které v nás přetrvávají, pokud máme možnost navracení se k danému vjemu, vytváříme si jisté povědomí. To je vždy zcela autentické. Roční doba, světlo, údobí vegetace, ale i naše samotné rozpoložení. U některých věcí máme silný první dojem, ve kterém jsme schopni se rozhodnout o přijetí nebo ne. Jindy je třeba věci poznávat, osahávat – i zrakem, a pochopit je takové, jaké jsou samy o sobě. Do jakých nuancí chceme a jsme schopni se ponořit, je zcela na nás.
V průvodním textu k současné výstavě mj. uvádíš, že „umění je o hranici vnímání“. Jak se ti daří tu tvou stále posouvat?
Proces každodennosti a úsilí. Rušivé vzruchy, soustředění se, koncentrace vnímání. Někdy je potřeba udělat zásadní řez věcmi, které nás obklopují, protože i ty nás pasivně/aktivně ovlivňují. Někdy je potřeba jen otevřít čas pro to jen vnímat.
Pokoušíš se motivovat diváka k vlastní práci, k vlastnímu citlivému vnímání. Jaké máš vlastně na tento způsob práce divácké reakce?
To, co mohu udělat, je prostřednictvím své práce sdílet určitou možnost dané věci. To, jak s tím divák naloží, je zcela na něm.
Zajímá tě každodennost. Co rozhodne o tom, že konkrétní motiv uchopíš výtvarně?
To je pro mne zcela svázané s nabýváním vjemů, vědomostí a studiem, přirozeně věci vnímám hapticky – tělesně. Pokud se to snoubí, potom mne to osloví.
V současné výstavě hrají zásadní roli z materiálů sádra a z výtvarných technik akvarel. Čím jsou pro tebe tak ideální?
Suverénně povahou. Sádra má pro mne jedinečnou odrazivost světla, je křehká, jemná, avšak abrazivní. Akvarelová technika je standardní základní výtvarná technika, a jako taková se dá ignorovat, nerespektovat a bourat. Proto se dá uchopit a pracovat s ní zcela květnatě, svobodomyslně, dle vlastních hranic. To se ovšem nemusí dít v krátkém časovém úseku. Umožnuje tedy věci poznávat a uchopovat.
V tiskovinách k současné výstavě akcentuješ báseň Červený květ od Petra Bezruče. Mohla bys vysvětlit důvod?
Je krásná.
Výtvarná inspirace přírodními jevy je pro tebe především možnost být s nimi v souladu?
Jinak to nejde! Zápasit s přírodou je otázkou Titánů a Herkulů.
Zodpovědnost poskytnutých možností. Být schopen najít rytmus. Věci, které se pak dějí, se dějí samovolně, nedochází k tlaku a ani napětí.
Máš za sebou několik výstav realizovaných pro konkrétní místo. Čím je výstava inspirovaná prostředím broumovského kláštera a jeho okolí specifická?
Především jako první jde o uchopení prostoru galerie, který je velmi komplikovaný. Bělost narušuje hranice prostoru, nahoře a dole a s tím spojené vzdálenosti a velikosti. Naše tělesnost může být nejistá. V celkové bělosti prostoru pak vystupují okna, ve kterých je příroda – okolní svět. Nechat prostor, jaký je, a umístit v něm pevný bod, který je zevně, přičemž pokud se vědomě ocitáme v prostoru galerie, odehrávají se a mohou být vnímány dva vůči sobě nevztažné děje.
Rozhovor vedla Iva Mladičová
Foto: Anna Pleslová
