Klášterní zahrada 2017 / Jan Hendrych

foto Kateřina Ostradecká

7. 5. – 24. 9. 2017

Vernisáž 6. 5. 2017

Sochař Jan Hendrych (nar. 1936 v Praze) vystaví v broumovské Klášterní zahradě soubor keramických a betonových soch, reflektující celoživotní zájem o téma lidské postavy. V letech 1955–1961 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (J. Kavan, J. Wagner) a v letech 1964–1967 na Akademii výtvarných umění v Praze (K. Hladík, K. Lidický), kde od roku 1990 vedl Ateliér figurálního sochařství a medaile, dlouhodobě působil i na Akademii umění v Bánské Bystrici (1991–2009). Obdržel několik prestižních cen, zúčastnil se řady sochařských sympozií v ČR i zahraničí. Je autorem mnoha sochařských realizací ve veřejném prostoru, od roku 1966 proběhla řada jeho samostatných výstav, letos byl rozsáhlý soubor jeho soch prezentován v pražském Topičově salonu. Po raném zájmu o portrétní tvorbu a strukturální abstrakci se autor od poloviny šedesátých let soustředil především na lidskou figuru, výrazně se podílel na formování tzv. nové figurace. Do dnešní doby se intenzivně zabývá sochařskými možnostmi lidské postavy, především ženské; jeho umělecký výraz charakterizuje expresivita, suverénní modelace, respekt vůči proporčním zákonitostem celku a osobitá transformace inspiračních zdrojů evropského kulturního prostoru.  

Rozhovor kurátorky Ivy Mladičové s Janem Hendrychem

Jak vznikl váš výběr soch pro broumovskou klášterní zahradu?

Člověk má jen určité možnosti, určité množství velkých soch, které by mohly být v exteriéru. Jejich realizace je drahá a trvá dlouho. Takže jsem měl určitý počet věcí a musel jej doplnit o věci z francouzského betonu. Pomáhal mi jeden můj žák, je velmi přesný, řemeslně schopný. Soubor tvoří asi osm soch. S keramickými věcmi to bylo snadnější. Provádí mi je na Kampě pan Švancar. Přivezu mu formu ze sádry, on je praktik, vždy mi řekne, že je to pro něj výzva. Sochy u něho dělali například Jaroslav Róna nebo Stefan Milkov, ale nikdy ne tak velké. Soubor je tvořen figurativními sochami a takovými sloupy, jsou trošku romantické, jako vzpomínka na antiku, skládají se z dílů. Pec není nikde tak velká, aby se dala dvoumetrová figura vypálit najednou, sokl je zvlášť a pak dva díly. Nevadí mi to, naopak mi připadá, že díly do celku vnášejí něco tektonického, co vychází výroby. Jako kameník někdy nechává stopu dláta, já nechávám stopy výroby; dělám to i u betonových figur, dostanou tím trochu kresebnou polohu.

Jsem rád, že oba soubory jsou v zahradě na různých místech – jsou to dva světy. Na spodním parteru jsou sochy umístěny vlastně volně; u tří prací jsem doháněl výšku sokly. Kubizující sokly by vzhledem k členění fasády kláštera a empírového domku v zahradě působily cize, takže jsem zvolil tóninu, která vytváří takový jako volný nástup, ale svým způsobem snad i důstojný. Keramika nahoře, to je trochu hra, jako antické vykopávky vytvářející celek. Ty věci vznikaly v různých letech; vždy jsou realizovány v sádře a pak v keramice nebo betonu. Instalace v horní a spodní části zahrady byly vzhledem k vyznění v krajině dělány s různým záměrem. Nahoře jsou vysoké stromy, práce tam působí dobře, dole je to rovina, takový spíš francouzský parter.

Máte řadu zkušeností s instalováním soch v krajině. Když jste byl přizván v roce 1969 na výstavu Socha a město nebo na sochařskou přehlídku v roce 1964, obě v Liberci, šlo také o práce v exteriéru. Čím je broumovská zahrada pro vás specifická? 

Na výstavách z 60. let to byly solitéry. Socha 1964 se povedla, ale přišla bouřka a na práci spadla silná větev. Mrzí mne, že nemám fotky. Na výstavě Socha a město jsem měl tři věci z období, kdy jsem dělal barevné sochy. Byly s červenou kresbou, jež vytvářela takovou siluetu. V místě bylo zelinářství, na zdi barevně namalována rajčata, mrkev, řekl jsem si, že bych mohl vytvořit takového zelinářského panáčka, který se vlastně propojí s tehdejší reklamou, ta nebyla ještě americká. Posadil jsem figury na zeď, mělo to tenkrát docela úspěch. Nebylo to tak tradiční. Už je to ale bohužel také zničené. To je pravda, tam jsem s tím začal…

Věci, co jsou v současné době venku, vznikly na základě přátelství s Janem Placákem, který mi ve Ztichlé klice umožnil dělat výstavy. Nejprve to byl informel, pak jsem se dostal k barevným věcem. Placák mi řekl, že by jednu sochu chtěl. Nevím, kterou jsme začali, asi Andělem v teplém prádle, to je trošku karikatura. Mám jich tam nyní asi sedm, nebo osm. Je to volná krajina, kvazianglický park, v Jizerských horách. Jsou to louky, kde se pasou krávy, a soubor je komponován tak, aby jej Placák viděl z té své chalupy, a zároveň aby sochy viděly na sebe. Když tam přijdou turisté, nemusí sochy hledat, rozhlédnou se a vidí alespoň hlavu.

To, že jsou sochy figurální, souvisí s mým vývojem. Dostal jsem se na akademii jako figuralista, to bylo moje zadání, můj úkol. V socialismu se dělaly figury ve stylu sorely, začal jsem si pro sebe zkoušet je dělat jinak, aby nebyly poplatné politické agitační roli. Později stejně člověk nedostal žádný úkol do exteriéru, takže to dělal pro sebe, protože ho to bavilo. V Itálii nebo Německu jsem viděl hodně dobrých autorů, získal jsem přehled, co se dělá, potom jsem se už v podstatě nikoho neptal a pracoval jsem si.

Ve vystaveném souboru je několik prací z betonu. Čím vás tento materiál zaujal a přesvědčil?

Když jsem dělal Kalvárii, což je vlastně moje druhá větší věc do veřejného prostoru, hledali jsme vhodný materiál. A Rasťo Jacko, můj bývalý absolvent a pozdější asistent, je technicky zdatný a zvědavý, takže vyzkoušel všechny cementy, co se dají koupit. Zjistil, že naše jsou sice dobré technicky, více vhodné pro stavění mostů, ale tento francouzský je vysokopecní, má trochu jiné chemické složení, dělá zázraky. Udělali jsme zkoušky a vyšlo nám, že by to mohlo fungovat. V Broumově jsou z toho tři věci. Není to tak monotónně šedé, ale trochu do hněda, když se povrch navoskuje, má až kovový vzhled. Když tomu člověk pomůže v modelaci, materiál povýší. Neříkám, že z toho budu dělat všechno, ale když bych dělal něco ven, je to nejschůdnější cesta.

Jaká témata vás nejvíce zajímají?

Mne moc témata nezajímají. Cézanne řekl, že téma je hlávka zelí a že to může být báječný obraz, tak na to si vždy vzpomenu. Ale je pravda, že něco z dávných dějin, například Kerberos a Strážce, je v člověku. Zůstalo to v jeho paměti ze všech bájí, které od mládí četl, nebo mu jako dítěti byly čteny. Nevím, zda je to úplně téma – strážce, to je pojem, hlídací pes také. Není to téma, jak se dnes vyžadují jako fabule, je to dějinný pojem, který je v člověku. Je to určitá monumentalita pojmu, a dějinných zápletek může být kolem sto, je to úplně jedno.

Je téma, jak člověk vypadá zidealizovaný, nebo jak člověk vypadá jako zvíře? Svým způsobem ano. Já jsem spíš realista. Idealizovat, schematizovat figuru, to mi připadá falešné. Takže s tou tematikou je mi to vlastně jedno.

Dělal jsem takové kolotoče; něco má pan Navrátil, jeden z bronzu je v Helsinkách, kde jsem učil. Byl to kolotoč, který jsem viděl na Matějské pouti, čili ta konkrétní představa tam nějak byla. Ano, kolotoč je téma.

Figurální socha v takové kvalitě, jakou máme možnost vidět ve vašem souboru v Broumově, rozhodně není v dnešní době samozřejmostí. Proč se figura ze sochařství vytrácí?

Není o ni zájem. Figurální socha byla za socialismu zdiskreditována sorelou. Tam právě byla témata: matka s dítětem, pionýři, bojovník na barikádě nebo vítěz se samopalem. To bylo tak zglajchšaltované, že nějaké téma se vlastně zrušilo. No a mladí lidé, když jsou živí, podnětů je fůra, k figurální soše nemají blízko, a k tradici už vůbec ne. To, co přejímají, vychází spíše z reklamního vidění světa. Reklama je na kšeft, od hlubšího výtvarného zážitku z objemu, z kompozice to má hodně daleko. A z těch mladých lidí – a žáků jsem měl hodně –, jen některý je schopen vnímat sochařství v objemech, v kráse a určité velkorysosti. Takových lidí není moc, a nikdy ani nebylo, většina sochařské produkce v historii byla řemeslná.

Ale období sorely už odeznělo, autenticita základních témat se může vrátit.

Ta základní témata jsou v člověku, jsou v genomu. Je tu nyní ale problémem práce s počítačem. Viděl jsem v Itálii, jak např. i Louise Bourgeois zvětšovala plastiku pomocí počítače. Poslala fotografie a pak věc podepsala, ale ztrácí to sílu. Třeba taková noha – když pojedu do Říma, vidím tam tu velkou mramorovou nohu, má jiné proporce, jinou sílu, než ta vytvořená pomocí počítače. To je nesrovnatelná věc.

Takže problémem v sochařství je přerušená kontinuita?

Ano, ale to by snad ani nebylo to nejhorší, i když pro mou generaci to špatné je, neboť si člověk připadá, že je starší, než je, – zájem o to není a aktivity, které jdou dnes kolem, to nevnímají.

Také je chyba, že od Rakouska-Uherska, kdy vycházely nejméně dva až tři výtvarné časopisy, dneska nevychází jediný. Je to ostuda politiky státu, neboť celá jedna kategorie myšlení a cítění se tím pádem ztrácí. A není tady žádné srovnávání. Když si vybavíme všechny ty glosy, co psal Čapek nebo Kaplický, je v nich spousta velice decentně řečených myšlenek. Není to jako dnešní novinářství, je to skutečně jako literatura.

Když se vrátíme do okolí Broumova – poblíž Kuksu je tzv. Křížová cesta 21. století, vy jste byl také přizván k realizaci jednoho sochařského Zastavení.

Ano, na poslední chvíli. Celé jsem to považoval za nesmysl, protože 300 metrů od toho místa je Braun. Ani jsem po tom netoužil, ale vyzval mne osobně Preclík, abych udělal skicu. Zdála se mu slušná, takže jsem byl na poslední chvíli přizván. Je to pokus trochu postmoderní, jde o hlavy jako Vykoupení. Hlavy jsou jako hmoty, kanely jsou jako z nějakého antického sloupu a dírkované cihly zabudované do kamene vytvářejí zajímavý detail; je to těžko vysvětlitelné, člověk to dělá intuitivně, ale myslím, že se tam dostala trochu nálada postmodernismu. Od původního modelu jsem musel upustit, nebylo to finančně realizovatelné, byla to velká věc. Je dobře, že to teď zarůstá; když je socha obrostlá mechem, vždy vypadá líp.  

Co pro vás znamená krajina Broumovska?

Ta krajina je úžasná. Je to zase další kout České republiky a má zase jiné, specifické chování. Třeba Svatoňovice, rodiště Čapka, a v Devatero pohádkách hora Hejšovina, ta je dnes už v Polsku, Úpice a tak…, navodily mi zvláštní atmosféru, kouzelnou jak z pohádky. A ty kostely, to je také zajímavé, jsou vlastně prostinké, ale jsou v pořádku, jsou tak vyvážené. Třeba v Božanově – původně jsme tam jeli, abych viděl lom, kde je ten slavný pískovec, ale bylo už pozdě a museli jsme se vrátit. A ten hřbitov, s melancholií zbytků německých náhrobků – pokud o tom člověk četl, působí to opravdu hluboce, jako balada. Kostel je opravený, barevně dobře, byl jsem nadšen. A Hvězda je vyloženě turistické hnízdo. Je tam výborný vrchní, který tam má dvanáct prasátek, a prasátka, když jsou doma, tak to je vždycky veselé, že ano. Jel bych rád i do Šonova. Ještě tam mám pár lokalit, které bych chtěl vidět…

Rozhovor vznikl u příležitosti výstavy Jana Hendrycha v broumovské klášterní zahradě, ptala se Iva Mladičová, červen 2017

foto Kateřina Ostradeckáfoto Kateřina Ostradeckáfoto Pavel Hošekfoto Kateřina Ostradeckáfoto Pavel Hošekfoto Pavel Hošekfoto Pavel Hošekfoto Kateřina Ostradeckáfoto Kateřina Ostradecká

Připravované výstavy

GALERIE DŮM
Klášterní zahrada
550 01 Broumov

OTEVÍRACÍ DOBA
Otevřeno denně v době konání výstav
Otevírací doba: 9:00 - 17.00 hodin
Vstupné: Dospělí: 40,- Kč
Studenti, děti do 15 let, senioři od 60 let: 20,- Kč
Studenti výtvarných uměleckých škol: zdarma
FB