Radek Mužík / Klášterní zahrada 2025

Termín výstavy: 4. 5. – 28. 10. 2025
Vernisáž: 3. 5. 2025 od 16:00
Klášter Broumov / Galerie Dům

Mezi křehkostí stébla slámy a monumentalitou kmene topolu, mezi individuálním portrétem a obecným figurálním kánonem, mezi geometrií lidského rozumu a komplexními principy přírody, mezi účelnou řemeslnou prací a romantickou imaginací. Tak by se možná dal načrtnout pomyslný prostor výrazových charakteristik děl Radka Mužíka. 

Hlavní znaky jeho sochařských prací silně ovlivnilo Valašsko, jeho rodná krajina. Zajímá jej elementární forma, tradiční místní architektura, významy obsažené v základních tvarových i stavebních principech jejích prvků, reflektuje hodnotu lidské práce. Pozornost vždy věnoval řemeslnému zpracování různých přírodních materiálů, především dřeva. 
V rámci své diplomové práce na Akademii výtvarných umění v Praze vytvořil v roce 2022 monumentální objekt. Pro jeho základ využil kmen starého topolu z pražských Chotkových sadů, který ležel na zahradě školy několik let: „Už byl ztrouchnivělý a mně se zamlouvalo ho nějakým způsobem zachránit, nebo spíš zvěčnit“ (RM). Nazval jej Pasinčák, což je na Valašsku lidový výraz pro osaměle rostoucí zdeformované stromy. Obecně jej zajímají „hraniční značky“ v krajině, důležité body definující konkrétní prostor. Jejich deformované tvary svědčí o působení času, současně nesou význam polarity stability a neustálé proměny okolního prostředí: „Hraničníky vymezující fyzický prostor se proměnily spíše do podoby mentálních mezníků. Určení si předmětu a následná touha po jeho otisku, jakožto myšlenkový záchytný bod“ (RM, 2022).
Dnes se s tématem bytosti stromu setkáváme v uměleckém prostoru velmi často. Nejde jen o samozřejmý důsledek dlouhodobého zájmu o environmentální problematiku, podpůrný vliv mají nepochybně i bestsellery německého lesníka Petra Wohllebena, který se rozhodl nahlížet na les nezištně, jako na komplexní živý prostor. Vypozoroval, že stromy mají řadu lidských vlastností: dýchají, vyživují se sacharidy a minerálními látkami, pečují o potomstvo a pěstují vzájemná přátelství. Žijí ve vnitřní rovnováze a lépe fungují ve společenství, ne jako individuální jedinci. Jsou to superorganismy, sociální bytosti, které si navzájem pomáhají.
Do souboru soch pro klášterní zahradu zařadil Radek Mužík i dvě figurální sochy, neboť je vnímá společně s objektem vytvořeným z kmene stromu v samozřejmé vzájemnosti, neoddělenosti. Z hlediska sochařského pojetí preferuje plastickou plnost objemů, tvarů, zajímají jej základní formy horizontály a vertikály. Neostentativním způsobem zachází s tématem hodnot, což lze číst v gestech ženské i mužské postavy – zprostředkovávají významy otevřenosti, klidu, vstřícnosti. Inspirativní jsou pro něho práce sochařských klasiků, jako Charles Despiau, Jana Štursa, Mary Duras, Zdeněk Palcr nebo např. Eduardo Chillida. Fascinuje jej syntetická forma, neboť podává zprávu o prostoru „nějakého bezčasí“ (RM, 2023). 
Jako v kulturním prostoru, do něhož se rodíme a vědomě na něj navazujeme, pokoušíme se i v prostoru přírodním odečítat přítomné významy, paměťové záznamy zkušeností minulých generací. Pro Radka Mužíka je inspirativní, a především velmi samozřejmé, uvažování japonského filozofa a propagátora přírodního farmaření Masanobu Fukuoky. Jeho přístup minimalizace zásahů do přirozeného dění přírodního prostoru nesouvisí jen s pěstováním zdravých plodin, ale jde současně o estetický a spirituální životní přístup kultivující lidskou duši, v jednotě s přírodou. Uvažování praktické je současně i filozofické. Zaměříme-li pozornost zpět do broumovské klášterní zahrady, ocitneme se vlastně v ideálním prostředí pro práce Radka Mužíka, jenž spatřuje hlavní linii svého uvažování v principu neoddělenosti. Nejen tedy monumentální koruna starého dubu jako vizuální bod prostředí a mnoho vysokých kmenů dalších rozmanitých druhů, také ale sakrální stavba vybudovaná primárně se záměrem duchovní kultivace člověka. Klášterní zahrada jako možnost zažití komplexní vzájemnosti prostorů přírodního, ideového a citového.

RADEK MUŽÍK (*1996, Velké Karlovice) studoval v letech 2012–2016 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (obor Kamenosochařství) a v letech 2016–2022 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství II, Tomáš Hlavina; Ateliér sochařství I, Lukáš Rittstein; Ateliér figurálního sochařství a medaile, Vojtěch Míča a Milada Othová). Výběr z výstav: Myši v díře (samostatná výstava), Ukradená galerie 333, 2017; Akce Kulový blesk – Sochařská výstava přátel Stanislava Hanzíka, zámek Valdštejnů, Litvínov, 2018; Liquid lingea (ateliér Tomáše Hlaviny), Pragovka Gallery, Praha, 2018; Figurama 19 a 220 figur AVU, Kampus Hybernská, Praha, 2019; ZEMITOU (společně s Monikou Hnikovou), Galerie Zelenohorská pošta, Nepomuk, 2021; 4 + 4 dny v pohybu – Všechno je všech, Erpet Smíchov, Praha, 2023; Zrání (samostatná výstava), Studio Prám, Praha, 2024; Studio Prám, Galerie Slováckého muzea, Uherské Hradiště, 2024. Je autorem několika realizací: Pamětní deska partyzána Františka Tomka, Obecní úřad Velké Karlovice, 2022; Pamětní deska – Studovna Anny a Josefa Grmelových, PedF UK, Praha, Celetná, 2023; Hraničník, Velké Karlovice, Pluskovec, 2024. V roce 2023 obdržel 1. cenu za portrét Mary Duras v portrétní soutěži Spolku sochařů. 

Kurátorka: Iva Mladičová