Pavlína Kvita / Klášterní zahrada 2026

Termín: 10. 5. – 25. 10. 2026 
Vernisáž 9. 5. 2026 
Klášter Broumov / Galerie Dům

Pavlína Kvita již několik let zprostředkovává svými sochami specifické propojení osobních a kolektivně sdílených mytologicko-psychologických archetypů. Dospěla ke znakovému tvarosloví, v němž nechává prostupovat abstrahované formy lidské, animální či imaginárně mýtických bytostí. Podnětný je pro ni symbolický aspekt vzájemnosti polaritních psychologických kvalit animus – anima, den – noc, realita – sen, dobro – zlo. Intenzivně se v poslední době zabývala například archetypem strážce nebo bojovníka, vytvářela masky rituálního charakteru jako štíty vymezující hranice. Sochařskou prací obecně transformuje podvědomé obsahy vlastního vnitřního světa, zdrojem inspirativních významů jí mohou být i snové výjevy. Tvůrčí proces vnímá jako podprahově se pozvolna vynořující možnosti, invenčně pracuje s organickou skladebností forem. Sochařský materiál oživuje pigmentovým probarvením. Působení celku práce výrazně spoluurčují výtvarně pojaté podstavce vytvářené ve spolupráci s Romanem Kvitou. / Do výstavy v broumovské klášterní zahradě Pavlína Kvita vytvoří několik nových soch, a to na téma archetypů animus, anima a padlý anděl. 

PAVLÍNA KVITA (nar. 1988 ve Valašském Meziříčí) studovala v letech 2009–2015 na Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér – J. Róna, L. Rittstein); roku 2012 absolvovala stáž v ateliéru hostujícího pedagoga na pražské AVU (N. Wermers) a v roce 2013 na HKU University of the Arts v Utrechtu. Získala řadu ocenění v soutěžích na sochařské realizace, např. Sochy pro Prahu 3 (1. místo – Oltář umístěn v parku na vrchu Vítkov), 2014; socha pro Nový Bor (2. cena), 2017; pomník obětem 1. sv. války v Klatovech (3. místo), 2018; výtvarné dílo do rezidenční čtvrti Modřanský cukrovar v Praze (1. místo), 2023 (spolupráce s R. Kvitou). Od roku 2010 proběhla řada jejích samostatných výstav, z nedávné doby připomeňme např. Anima, Galerie Cifra, Doubice, 2021; Myth Game (s J. Tytykalem), The Chemistry Gallery, Praha, 2021; Galerie Josefa Jíry, Malá Skála, 2022; Nestabilita věčnosti, Centrum současného umění EPO1, Trutnov, 2022; Hluk mezi námi (s R. Kvitou), Studio Prám, Praha, 2023; Postoj a rytmus, Výklady AXA, Praha, 2024; Zlaté tele, Winternitzova vila, Praha, 2024; Červená zem, Galerie Pekelné sáně, 2025. / pavlinakvita.com 

Kurátorka Iva Mladičová 

Rozhovor s Pavlínou Kvitou

Svými sochami vypovídáš o specifickém imaginativním prostoru, v němž se lidské, zvířecí nebo rostlinné formy prostupují s archetypální symboličností mytologických bytostí. Mohla bys tento „výchozí“ prostor nějak charakterizovat?

Na jedné straně může jít o obyčejnou intuici, která vede mé tvůrčí kroky směrem k danému výrazu. Specifickému tvarosloví, zhmotnělé fantaskní představy o jakémsi meziprostoru se odehrává v bezčasí mezi spánkem a bdělostí. Výchozím prostorem tak mohou být mé sny, které pro mne znamenají silný emoční vjem už od dětství. Neumím se od nich odpojit nebo je přejít bez povšimnutí. Snažím se dopátrat jejich významů, a to mne mnohdy inspiruje. Jde o nevědomé impulsy vyvěrající z hlubin mého podvědomí. Sochy zrcadlí mé vnitřní rozpoložení, prožívání skutečnosti v daném čase. Nejde ale o ilustrativnost, spíše hledám esenci dané emoce, kterou se posléze snažím zhmotnit. Mimo toto osobní místo se ve své práci obracím ke starým kulturám, prvotním uměleckým projevům nebo k modernistům. Leckdy najdu impulz k soše také v poezii či beletrii.

Tvé práce artikulují mapování osobního i kolektivního vědomí i podvědomí. Vysledovala jsi díky vlastní senzitivitě nějaké obecnější zákonitosti vztahu osobního a kolektivního, které tě nějak oslovily/zaujaly?

Je to nějaké postupné uvědomování si, že ať lidé žijí nejrůznější životy v kontrastu bohatství – chudoby, zdraví – nemoci, lásky – nenávisti, společenství či samoty, všechny nás spojuje postupné selhávání a zánik. V osobní rovině se několik let vyrovnávám s tématem konečnosti, a to je podle mne něco, co je společné nám všem. V sochách se koncentruje určitá tíha paralelně spjatá s tíhou života. Snaha odpoutat se od pozemskosti, vznést se a splynout, je v realitě každodennosti nelehká záležitost. Rychlost, s jakou ubíhají dny, pocity selhávání v momentu zastavení jsou velkými paradoxy dnešní doby. Je výzvou najít v tom všem koncentrovaný klid a ticho. Nebát se zpomalit... Sochy jsou časově velmi náročnou disciplínou. Díky nim se stále dokola učím tyto primární dovednosti.

Na jednom z výrazných vizuálních bodů zahrady figuruje působivá socha Fallen. Mohla bys přiblížit, jak vznikala a jakých psychologických rovin se dotýká?

Sochu Fallen předchází setkání s povídkou Gabriela Garcíi Márqueze Strašně starý člověk se strašně velkými křídly, která pojednává o starém, už trochu nemohoucím anděli. Ten se znenadání objeví ve vesnici, aby naplnil osud nemocného dítěte, ale lidská vzdorovitost a hamižnost ho dočasně připraví o svobodu. Má interpretace Padlého anděla má blíže k animálnímu stvoření, připomínajícímu ptáka s roztaženými křídly. Svou zemitě červenou barevností je spjat s půdou, symbolikou života a znovuzrození. Jedno křídlo má bílé, což poukazuje na možnou probíhající transformaci. Graduje zde motiv touhy po osvobození. Socha samotná je velmi prostorově náročná a členitá. Zároveň zračí sílu a proud energie, díky níž nestagnuje ve strnulosti. Barva prachu země odráží jak fyzickou existenci, tak úctu k přírodě. Okřídlenec ustrnul v momentu usebrání se před výkonem, vzletem, který ho čeká.

Silnou významovou linii v tvých sochařských pracích tvoří obsahově komplementární dvojice, v současné výstavě jsou přítomny Anima – Animus a Slunce – Měsíc. Odkrýváš skrze jejich realizování nějaké pro tebe doposud nepoznané vrstvy vlastního vnitřního prostoru?

Slunce a Měsíc vnímám jako prvopočátek, kdy se v mé tvorbě objevuje významově symbolická rovina. Jde o nejstarší sousoší, které v zahradě prezentuji. Anima a Animus se naopak řadí k sochám nejnovějším. Vychází sice z archetypálních pojmů o ženském archetypu v mužské psýché a naopak, ale já jim dopřávám i vlastní předurčenost na základě mých pohnutek. Anima má charakter ostražité šelmy, bystrá a napjatá. Animus vypovídá o obrovské vnitřní síle, která spočívá v klidu a schopnosti udržet rovnováhu i ve ztížené pozici. Tyto sochy jsou vystavěny na vzájemných protikladech, ale nejlépe fungují spolu. Abych se vrátila k jádru otázky. Skrze vyznění objektů si více uvědomuji zákonitosti, které ovlivňují–posouvají dlouhodobý partnerský vztah. S mým mužem Romanem jsme spolu letos devatenáct let, což je více, než když jsem žila bez něj. Čas zaoblil hrany a v práci jsme schopni vzájemně splynout v jedno. Za mne je to on, kdo dokázal daleko více integrovat svou animu než já svého anima. Myslím si také, že není mým údělem úplně vše obsáhnout – pochopit. Určitá míra nevědomí vytváří tajemno, a to mne ponouká k představám směřujícím právě k tomu, co vytvářím.

Ještě bych ráda zmínila sochu Windbreak – její tvarové řešení je velmi invenční. Mohla bys přiblížit, jak v tvé představě vykrystalizovalo?

Windbreak je ze své podstaty takový slepenec. Střed sochy vychází přímo z objektu Bison (2020), který jsem dále transformovala. Domodelovala jsem objemově stejně velký vrchní díl a také malou postranní ploutev. Vrchol může být vnímám, že je rozčesán poryvem větru. Celá socha tak trochu levituje nad zemí, kde spodní podstavu nadnáší čtyři nepatrné ocelové segmenty odvozené z tvarové estetiky sochy. Název Větrolam umocnil incident z rožnovského parku, kde během výstavy Prameny (2023), byl poměrně dost poničen. Nechala jsem ho tři roky ležet s tím, že se dost možná vyhodí. Za tu dobu uzrál názor, jak ho technologicky revitalizovat. Při bližším prozkoumání je socha plná jizev, vytvářejících na povrchu slepou mapu řek. Zlámán a opět spojen v celistvý objekt, který nabyl svého významu, nese si příběh.

Jak vnímáš prostředí broumovské klášterní zahrady vzhledem k možnému vyznění významů tvých soch?

Klášterní zahradu vnímám jako místo, které je spjato s duchovnem. Mé sochy pracují s tématy spíše mytologickými nebo pohanskými a v tomto kontrastu spatřuji určitou výjimečnost a potěchu. Primárně je symbolika objektů naplněna nadějí a touhou po rovnováze, zrcadlí se v nich jednotlivé živly i protichůdné jevy. Velkorysost zahrady s panoramatem monumentální architektury kláštera se tak pro mne stává velkým osobním zážitkem. Vyváženost mezi kontemplací a šumem návštěvníků celý můj pozitivní dojem jen umocňuje. Nejsem si jistá, jak by sochy vyznívaly například v urbanistické zástavbě města. Zahrada kláštera svou rozlohou i intimitou, blízkostí a napojením na přírodu okolo se jeví jako ideální.