Klášterní zahrada 2021 / Šimon Cibulka, Eliáš Dolejší, Pavel Šimíček

Vernisáž: 29. 5. 2021 od 16:00
Termín výstavy: 09. 05. – 6. 11. 2021 od 10:00 do 17:00
Klášter Broumov / Galerie Dům

Šimon Cibulka (nar. 1985) studoval v letech 2007–2013 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství II, J. Zeithamml). Samostatná výstava: Mizení, galerie Kaplička, Jablonec nad Nisou, 2017. Účast na sympoziích: Flur, Markneukirchen, Německo, 2010; Mělník, 2011; Hradec nad Moravicí, 2012; aj. Účast na společných výstavách: Socha II, (A)void Gallery, Praha, 2010; Vítání jara, Galerie AVU, Praha, 2012; Diplomanti AVU, Veletržní palác NG, Praha, 2013; Místo sochy, kostele sv. Vavřince, Klatovy, 2015 aj. Realizace v rámci projektu Wir 2 / My 2 v německém Selbu, 2016.

Eliáš Dolejší (nar. 1982) studoval v letech 2003–2004 na Fakultě umění Ostravské univerzity (ateliér M. Kotrby) a v letech 2007–2013 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství II, J. Zeithamml; roku 2009 uskutečnil stáž v ateliéru hostujícího umělce J. Merty, 2009). Samostatné výstavy: Drobná práce (s V. Míčou), Galerie Jelení, Praha, 2011; Zrcadlení, Nau Gallery, Praha, 2015; Vnitřní horizont, Výklady AXA, Praha, 2015; Napřed uhořet (s I. Pinkavou), Galerie výtvarných umění, Ostrava, 2018. Účast na společných výstavách: Vítání jara, Galerie AVU, Praha, 2012; Místo sochy, kostele sv. Vavřince, Klatovy, 2015; Sochy v zahradě, Kroměříž, 2015; Dolejší – Kaplan – Míča – Spirova – Velická, zámek Klenová, 2018; Artikl – Sedm let s uměním, GASK, Kutná Hora, 2020; Morfologie, Kabinet T., Zlín, 2020; Re_Form / Sonda do současného českého sochařství, Trafo Gallery, Praha, 2020; aj.

Pavel Šimíček (nar. 1981 v Novém Jičíně) absolvoval v letech 2003–2009 Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér, J. Zeithamml); roku 2007 uskutečnil v rámci pražské AVU stáž v ateliéru M. Knížáka a roku 2008 v Šalounově ateliéru hostujícího umělce (M. Jetelová). Roku 2004 absolvoval pracovní pobyt v italské Carraře. Zúčastnil se řady sochařských sympozií: Contacts, Klenová, 2005; Dialog generací Berlín-Praha, Berlín, 2005; Almería, Španělsko (mramor), 2006; Flur, Markneukirchen, Německo (1. cena), 2006; Roškopov, 2013; Rawabi, Palestina (kámen), 2014. Jeho práce byly prezentovány na mnoha společných výstavách, např.: Dialog generací Berlín Praha, Galerie Diamant, Praha / Kommunale Galerie, Berlín, 2006, 2007; Nic na odiv…?, Kateřinská zahrada, Praha, 2008; …už není, co bývalo, GAVU, Praha, 2009; Diplomanti AVU, Veletržní palác NG, Praha, 2009; Vkročení do prostoru, Galerie výtvarného umění, Most, 2009; Sochy v zahradě, Kroměříž, 2010; Svoz 16, Rabasova galerie, Rakovník, 2011; Kompot, Botanická zahrada PřF UK, Praha, 2012; Sochy v zahradě III, Kroměříž, 2012; Pragovka 45, Areál bývalé Pragovky, Praha, 2013; Natři – M. Maupicová, V. Véla, P. Šimíček, Galerie Klatovy / Klenová, 2013; Saguaro (Carnegiea gigantea), Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP, Praha, 2013. V roce 2019 proběhla jeho samostatná výstava Oknem, Výklady AXA, Praha a letos Achtung!, The White Room, Pragovka, Praha.

Kurátorka výstavy: Iva Mladičová

Rozhovor Ivy Mladičové s Pavlem Šimíčkem

Ve svých sochařských pracích často propojuješ formu technicistní a přírodní. Jak a kdy jsi k tomuto tvarosloví dospěl?

Myslím, že toto propojení se v mém uvažování o soše a objektu objevovalo vždy a úplně přirozeně. Je to spíše intuitivní zpracovávání podnětů, které nás obklopují, na které narážíme a ony dokážou zaujmout svou vizuální přitažlivostí. Technicistní formou jsem se do větší míry zabýval během studia na AVU, ale postupem času pozoruji, že mě to více táhne k formám přírodním. Je všeobecně známo, že příroda neobsahuje faleš. Nacházím v ní větší klid.

Co přesně míníš výrazem „faleš“ vzhledem k technicistní formě?

Nic proti ničemu, příroda si na nic nehraje, prostě je, chová se absolutně přirozeně. Jsou to fascinující shody náhod, které zapříčinily existenci všeho, čeho jsme součástí. Pro mě je to nekonečný zdroj čiré inspirace. Samozřejmě technicistních formy (útvary) se s přírodou nevylučují. Z hlediska civilizačního je to běžná zkušenost, která se vzájemně propojuje.

Pro klášterní zahradu jsi vytvořil velkoformátový poetický objekt Laputa III sestávající ze zmnožených hexagonálních hranolů vytvořených z juty a sádry. Jde o pokračování cyklu – čím námět ostrova Laputa tak poutá tvou pozornost?

Pro mě jako sochaře je představa vznášejícího se ostrova přitažlivá hlavně tou bájnou vizí popření tíže materiálu. Sochař neustále řeší stabilitu, hmotnost, způsob manipulace se sochou, ale také její křehkost a životnost. Ostrov Laputa se přes svou vizuální tíži vznáší. A to je přece úžasné. Hledám tvar, který by přiměl hmotu levitovat.

Jsou pro tebe často inspirativní specifické přírodní formy viděné v krajině?

Krajina se do nás vpisuje a nemusí to být žádný intelektuální konstrukt. Ano, některé krajinné či přírodní útvary jsou natolik přirozeně silné, že jim nedokážu odolat a objeví se více či méně patrné v nějaké mé soše. Ale nejčastěji tam vstupují samy.

K betonovým Laputám jsi zmínil jako inspirativní strukturu-tvar konkrétního pohoří na Novém Zélandu.

Přesně tak. Betonové Laputy vycházejí z jednoho místa na severním ostrově Nového Zélandu. Tamní krajinný útvar byl zformován, a to působením přírodních vlivů, do skrumáže několika metrových zvětralých stalagmitů. U této konkrétní části krajiny byla dokonale vidět její rychlá proměnlivost. A hlavně pomíjivost formy.

Čím je pro tebe důležitý princip fraktálního zmnožení formy?

Myslím, že je to jeden z nástrojů, jak ponechat formu sochy otevřenou – neuzavřenou. Dalo by se říci: nikdy není zcela hotová, užívá princip nekonečna.

Jak jsi přemýšlel o prostoru klášterní zahrady při hledání místa pro jednotlivé sochařské objekty?

Demokraticky. Přece jen jsme byli tři vystavující a za žádnou cenu jsme nechtěli mít mezi sebou sebemenší konflikty. Ale teď vážně. Prostor klášterní zahrady je velice pěkný a příjemně členitý. V takto rozmanitém prostoru je pro sochy-objekty dost možností. Pokusil jsem se je instalovat tak, aby vzájemně korespondovaly s okolní krajinou a architekturou. Aby se vzájemně nenarušovaly, ale působily dojmem odjakživa přítomným.

Rozhovor s Pavlem Šimíčkem vedla Iva Mladičová, 2021