Klášterní zahrada 2020 / Miriam Kaminská a Barbora Kolouchová

16. 05. – 31. 10. 2020 od 8:00 do 20:00
Vernisáž: 06. 06. 2020 od 16:00

Miriam Kaminská (nar. 1989 v Praze) studovala na Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni (ateliér sochařství, J. Beránek, 2010–2012) a v letech 2012–2018 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství I, J. Róna, 2012–2013, L. Rittstein, 2014–2015, 2017–2018; Ateliér malířství III, M. Rittstein, 2013–2014; Ateliér sochařství II, T. Hlavina; Ateliér figurálního sochařství a medaile, V. Míča, 2015–2017). Roku 2016 uskutečnila stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě (ateliér skla a keramiky). Byla zastoupena na řadě společných výstav: Spálené pozítří / Výstava Ateliéru sochařství, Ústav umění a designu, Západočeská univerzita a město Spálené Poříčí, 2011; Jednodenní výstava 45 autorů nezávislé skupiny Pragovka, Praha, 2013; Zimní kompost, výstava ateliéru Malba 3, Galerie ARTATAK, Praha, 2013; Ásana: Jógovna, Praha, 2016; Jiné místo / Another Place: Diplomanti AVU, Akademie výtvarných umění v Praze, 2018; Badespasstotal, 2018; Future ready, Hybernská, Praha 2018; Krása a půvab, Oblastní galerie Liberec, 2019; Folie à deux, Studio Prám, Praha, 2019. Roku 2006 absolvovala praxi v Pro Graphics v New Yorku (grafický design), roku 2013 pracovně-vzdělávací pobyt v Tanzanii v rámci projektu Gospel for Africa a v roce 2019 uskutečnila pracovní stáž v ateliéru W. Mallého v Mnichově.

Barbora Kolouchová (nar. 1991 v Praze) studovala v letech 2012–2018 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství 1, škola J. Róny, 2012, L. Rittsteina, 2013–2018; Ateliér grafiky 1, škola J. Lindovského, 2014; stáž na Universidade do Porto, Portugalsko, 2017). Zúčastnila se řady společných výstav: Třináctý dialog, Galerie AVU, Praha, 2014; Umění je jen jedno!, Novoměstská radnice, Praha, 2014; Festival Skrz na skrz, Lichtenštejnský palác, Praha, 2015; Festival Oživme Prameny, obec Prameny, Cheb, 2016; Museu da Faculdade de Belas Artes da Universidade do Porto (FBAUP), 2017; Flat, Rés -da-Rua, Porto, Portugalsko, 2017; Jiné místo, AVU v Praze, 2018; Take Care, Františkánská zahrada, Praha, 2018; Vyrůstání, Výloha Milada, Praha, 2018; Take Care, Kostel Panny Marie Sněžné, Praha, 2019. V roce 2019 dále připravila letní instalaci Art Garden pro Experimentální prostor NoD v Praze. Zúčastnila se sochařských sympozií v Náměšti nad Oslavou (2014 a 2016) a festivalu Oživme Prameny v Pramenech u Chebu (2016).

Kurátor výstavy: Iva Mladičová

Rozhovor Ivy Mladičové s Miriam Kaminskou

Studium na AVU jsi zakončila souborem Love Me Tender, jemuž dominovaly dvě velkoformátové sochy, jedna z nich – Dyáda je vystavena v současné době v klášterní zahradě. Sochařská práce ve velkém měřítku není samozřejmá ani jednoduchá, mohla bys popsat, jak ses k ní dostala?

Souvisí to s příchodem nového pedagoga Lukáše Rittsteina na Akademii výtvarných umění, který nastoupil na místo Jaroslava Róny. V druhém ročníku jsem trávila první semestr v malířském ateliéru Michaela Rittsteina, potřebovala jsem si na chvíli odpočinout od hmotného vyjadřování a toužila jsem blíže poznat, jaké výrazové možnosti má malba. V druhém semestru jsem byla trochu proti své vůli navrácena do sochařského ateliéru, kde panovaly úplně jiné podmínky, než na které jsem si zvykla v prvním ročníku. Musela jsem se velice rychle zorientovat. Mým záměrem bylo vytvořit objekt na pomezí malby a sochy. Chyběly mi technologické dovednosti a každý můj krok byl pečlivě monitorován tehdy novým pedagogem Lukášem Rittsteinem. Bylo to intenzivní a náročné období. Na konci semestru jsem stála psychicky i fyzicky vyčerpaná pod sochou, která byla o dost vyšší než já. Byl to neuvěřitelný moment, kdy jsem si řekla: „Aha, tak ono to opravdu jde.“ A nebyla jsem zdaleka jediný student, který tento pocit zažil. Toto dílo nebylo samozřejmě vůbec dozrálé, potřebovalo by další půlrok práce. Ale i tak ho vnímám jako předěl. Způsob práce, který jsem si tehdy osahala, používám dodnes. Pomáhá mi pracovat s mým strachem z velkého formátu.

Pak následovalo další velice důležité období, a to práce na mojí diplomce. Měla jsem vlastně celkem štěstí, byla jsem tehdy dlouhodobě bez partnerských závazků, a veškerou svou energii jsem tedy dávala do práce, která později dostala název Love Me Tender. Je v ní ale samozřejmě znát i frustrace z mých nefunkčních vztahů. První socha tohoto cyklu byla lidského měřítka a tu druhou už jsem chtěla mít nadživotní, abych opět zažila zvláštní pocit stát pod něčím, co jsem vytvořila. A tuto Dyádu teď vystavuji v Broumově. Je pro mě úžasné vidět ji v krajině. Tam je „velké měřítko“ najednou malé a člověk získá potřebnou pokoru.

V tvých pracích je patrný figurální základ, vždy jej ale výrazně transformuješ.

Toto tvarosloví se vyvíjelo postupně od třetího ročníku. Tehdy jsem prožívala silné niterné stavy, které jsem znázorňovala pomocí stylizovaných ženských figur v jógových pozicích. Pro práci s tělesnými pozicemi pro mne byly inspirativní lekce hot jógy, při kterých jsem často měla pocit, že se rozteču. Právě pocit roztékání mě přivedl k protahování končetin. Zároveň těm figurám některé končetiny chyběly, např. jedna socha měla jen jednu nohu. Je v nich patrné i jakési utrpení, které prožívají ve světě vnitřním i fyzickém. Čím dál tím víc se naštěstí ve své tvorbě této potřebě znázorňovat bolest vzdaluji. To bylo takové období, teď se konečně přibližuji k opačnému pólu. I když loňský podzim jsem se k tomu na chvíli zase vrátila. Ale zpět k tomu, proč je v mé tvorbě patrný figurální základ. Tělo vidím jako nástroj ke vnímání všech pocitů a prožitků. Když chci ony prožitky vyjádřit, vypůjčuji si některé tělesné prvky.

V sochách z diplomové práce jsou patrné ale i technicistní formální prvky. Mohla bys vysvětlit, jak se tam objevily?

Podnětem k tomu byla stáž v Jeruzalémě, kde jsem pobývala čtyři měsíce. Všimla jsem si tam absence barev, dominující byla bílo-béžová barva kamene, ze kterého je tam všechno postavené. V této vyhladovělosti po barvě jsem na poušti viděla hydranty, natřené hodně výraznými barvami, aby byly na první pohled rozpoznatelné. Šlo o prvek signalizující výskyt vody, v poušti drahocenné místo. A po návratu do Prahy jsem v dalších skicách a plastikách spojovala figury pomocí barevných trubek. Tyto spojnice často vedly od hlavy jedné figury do rozkroku druhé a do toho jsem zakomponovala tvary, které mohly evokovat různé části mužského a ženského těla.

Bytosti-entity vystavené v zahradě jsou do sebe uzavřené, jakoby zraněné, často vychýlené ze svého těžiště, linie-končetiny jsou křivolaké. Působí přesvědčivě ve své zraněnosti, v některých vnímáme vůli k překonání těchto složitostí. Jsou záznamem reálných prožitků?

Ano, všechny jsou záznamem mých prožitých zkušeností. V Dyádě jde spíše o vyjádření mého názoru na to, jaké vztahy jsou, v Entitě 1 se upřímně zpovídám ze své osobní krize. Období, v jakém vznikala, prostředí, ve kterém vznikala, a moje vnitřní rozpolcenost, kterou jsem prožívala, to vše je dáno do jejího pokřiveného, zkrouceného tvaru, tvořeného vrstvami betonu na konstrukci. Místy jsem nechala přiznaná obinadla, která jsem používala. Chvíli jsem měla chuť tuto sochu vůbec nedokončovat. Při závěrečném procesu jsem paralelně začala pracovat na Entitě 2, ve které já osobně vidím touhu a vůli k růstu. Tvar sice zůstává pokřivený, ale už je to křivost evokující malý strom, když roste vzhůru k nebi.

V loňském roce jsi zmínila, že si představuješ své sochy v přírodním prostoru, nyní v takovém prostředí tvé práce dočasně bytují.

Byla bych ráda, kdyby se takováto příležitost brzy opakovala. V současné chvíli vzniká nová bronzová verze Dyády, která bude v přírodě ukotvená nastálo, na to se moc těším. Ty sochy s přírodou nádherně komunikují, mají volnost a mám pocit, že lidé je vnímají s větší otevřeností. Často se stává, že lidé chodí do galerie už s předsudkem, že vystaveným věcem nebudou rozumět. Zatímco takhle jdou jen na procházku do přírody, a to už je většinou každý člověk otevřenější. A jen tak mimochodem uvidí sochu, která buďto zapůsobí nebo ne, ale nemusí se jí rozumět racionálně. Může tam prostě jen být a něco vyzařovat. Při svém krátkém pobytu v klášteře jsem pozorovala, jak lidé reagují na naše sochy v zahradě – téměř nikdo nezůstal lhostejný.

Tvé práce vystavené v zahradě jsou všechny z betonu – je to v současné době tvůj preferovaný materiál?

Můžu říct, že je to můj oblíbený materiál. Mým sochám, které jsou vlastně emociálním výlevem, propůjčuje určitou chladnost, a já tím získávám odstup od ztvárňovaného problému. Ale všimla jsem si své tendence často obměňovat materiály, se kterými pracuji. Teď mám dokonce chuť odlít jednu sochu do laminátu, se kterým jsem myslela, že už v životě pracovat nebudu. Po diplomce jsem se odklonila od betonu a pracovala s voskem. To bylo nádherné, ta lehkost a poddajnost materiálu, který udělá naprosto přesně, co já chci. A po vosku zase přišel beton. Teď mám první zkušenost s bronzem. Baví mě pozorovat, jak každý materiál propůjčí mé soše novou energii. V současné chvíli si připravuji formu, do které chci „odlít“ papír. Takže vlastně nemám žádný preferovaný materiál. Musím v životě cítit pohyb a to, když budu pracovat jen s jedním materiálem, cítit nebudu.

Rozhovor Ivy Mladičové s Barborou Kolouchovou

V roce 2018 jsi úspěšně absolvovala pražskou AVU v sochařském ateliéru Lukáše Rittsteina, tvé práce vystavené v klášterní zahradě jsou vlastně ale kresbami-architekturami v nadživotním měřítku.

Původně jsem se hlásila na kresbu, byla jsem ale vybrána do sochařského ateliéru. Do té doby jsem s prostorovou tvorbou žádné zkušenosti neměla a chyběly mi základní technologické znalosti. Veškerá moje práce začínala dlouhým skicováním, než jsem se odhodlala odpoutat od papíru a přejít ke 3D modelům. Odtud tedy má tendence budovat objem především liniemi. Kresbě se stále aktivně věnuji. Architekturu vnímám jako sjednocující prvek, libí se mi myšlenka, že díky své komplexnosti je schopná, obrazně řečeno, obsáhnout „celý svět“, jak se o to v dějinách pokoušeli stavitelé gotických chrámů. Právě toto je pro mě velkou výzvou. Přála bych si, aby mé sochy působily jako složité organismy, takové malé chrámy či města. Silně na mě v tomto ohledu zapůsobil půlroční studijní pobyt v portugalském Portu, které je takovým živelným organismem, městem srůstajícím s přírodou. Ačkoli jsem od začátku inklinovala k vytváření drobnějších objektů, vlivem vedení ateliéru i spontánním vývojem vlastní práce jsem vždy ve finále dospěla k něčemu nadměrnému. Realizace takových soch mě během studia stála opravdu hodně překonávání, ale teď už můžu říct, že toto období můj další vývoj ovlivnilo pozitivně. Především jsem poznala důležitost spolupráce s dalšími lidmi, bez kterých bych se v této umělecké oblasti skutečně neobešla.

Jak ses tedy od kresby k soše propracovala?

Prošla jsem počáteční krizí, kdy jsem zvažovala, zda vůbec zůstat v sochařském ateliéru. Když jsem se rozhodla, že ano, chtěla jsem věci uchopit od základů. To mě logicky přivedlo k přemýšlení o hmotě, o původu materiálů, příčině organického i anorganického růstu, okamžiku vzniku všeho. Dostala jsem se tak vlastně k tématu prostorové tvorby samé. Došla jsem k přesvědčení, že se chci nějak dotknout té záhady koloběhu růstu, zániku a stálého přetváření/recyklace hmoty na světě, dokonalé tvorby odehrávající se všude kolem bez našeho přičinění. Rozhodla jsem se tedy svou činností co nejvíce přiblížit procesům, při kterých vzniká hmota v přírodě, od atomů po složitě utvářené struktury a celky. Nejprve jsem pojala představu vypěstovat si vlastní materiál ze semínka a z něj poté sochu skládat. Zaujala mne tykev zvaná kalabasa, která po vyschnutí zdřevnatí. Šlo mi o to konstruovat sochu podobným způsobem, jako se například utváří koráli na dně moře, vosí hnízdo nebo jakákoli rostlina. Současně jsem začala své abstraktní a výrazně ornamentalní kresby vnímat také jako potencionální základní, vnitřní struktury nějakých větších celků. Staly se součástí mých soch. Tímto způsobem se u mě kresba a sochařství prolnulo.

Do sloupů jsi zakomponovala dřevěné nebo skleněné prvky, jeden ze sloupů obsahuje ve svém nitru dokonce kus reálného kmene s větví.

Byla pro mě důležitá přednáška J. Royta o architektuře gotického chrámu. Jak už jsem zmiňovala, zaujala mě myšlenka chrámu jako celostního světa, kdy je obrovské množství malých částí drženo pohromadě boží silou. Při stavbě chrámu se setkávali nejrůznější řemeslníci – kameníci, řezbáři, malíři, zlatníci, skláři, kováři atd… při stavbě, která probíhá v mikrosvětě, se zase slučují různé druhy prvků. Stejně působí zmíněné městské celky. To je princip, který uplatňuji také ve svých sochách, proto kombinuji materiály.

Použité ornamenty a dekorativní struktury jsou přejaté nebo vlastní?

Jsou směsí vlastní imaginace, která je ale utvářena vnějšími i vnitřními vlivy, a vědomé inspirace konkrétního původu. Některé struktury jsou archetypální, člověk je má v sobě od narození, jiné zase nasbírá do podvědomí během let z venčí. Líbí se mi představa, že já sama nic nevymýšlím, jen interpretuji, co je do mě vloženo. Co tedy vzniká pod mýma rukama, podléhá stejnému řádu jako všechno v přírodě a já sama můžu být často výsledkem překvapená.

Sloupy skládáš z betonových odlitků, které vytváříš na základě ručně vytvořených modulů. Jaké roviny poznání se ti během tohoto pomalého a pracného procesu otevírají?

V případě těchto soch nejprve nakreslím kostru základního modulu, vymodeluji ji z drátu a na něj začnu vrstvit vosk, ve velmi malých fragmentech určitého tvaru. Některé evokují buňky, jiné vrstvy segmentu, některé zase jen neurčité proudění. Je to vážně zdlouhavý proces, při kterém každý fragment vezmu do ruky, vymodeluji a připevním. Pro mě to představuje jakousi meditaci, líbí se mi, že všechen ten čas, který tím strávím, socha obsahuje, dal by se spočítat stejně jako letokruhy stromu.

Broumovská klášterní zahrada, zdá se, je jedním z ideálních prostředí pro tvé prostorové práce tohoto druhu.

S tím souhlasím. Broumovská klášterní zahrada je jedinečné místo, je přesně takovým typem prostoru, kde se architektura a příroda důmyslně setkávají a splývají. Když jsme sochy instalovali, překvapilo mě množství návazností mezi mými objekty a tamním prostředím. 

Rozhovory byly vedeny u příležitosti výstavy Miriam Kaminské a Barbory Kolouchové v broumovské klášterní zahradě, ptala se Iva Mladičová, červenec 2020.