Eduard Seják a Petr Stibral

V zahradě broumovského kláštera jsou letos vystaveny sochy Eduarda Sejáka a objekt Petra Stibrala. Oba autoři sice pracují s odlišnými materiály, ale setkávají se v momentech zacházení s prostorovou iluzí a geometrizovanou formou.

Nedávný absolvent pražské Akademie výtvarných umění Eduard Seják představuje soubor kamenných prací, některé umísťuje na betonové sokly – expresivitu původního tvaru kamene konfrontuje s jejich industriálním charakterem. Na dioritových, pískovcových a melafyrových blocích uplatňuje geometrickou formu, současně ponechává jejich přirozenou živost. Prostřednictvím obrysových linií a stupně opracování ploch otevírá průhledy do vnitřního prostoru kamene, do paměti dynamických procesů jeho vzniku. Diváka motivuje ke komponování obrazů struktur, k odkrývání architektury tvaru a jejímu propojování s vnějším prostředím. Z fyzikálních daností kamene autora zajímá především jeho tvrdost, v procesu ubírání hmoty reflektuje snové obrazy, jež se v rámci soustředěné práce samovolně vynořují. Při popisu zacházení s formou hovoří o „tříštění prostoru, hmot a struktur“, spatřuje v něm analogii s chaosem vjemů každodenně vstřebávaných, z nichž se teprve s odstupem vyděluje podstatné. Síla Sejákova sochařského výrazu těží ze schopnosti propojit abstrakci modernistického tvarosloví s přiznanou původní přirozeností kamene, ze schopnosti používat různorodost hmot v účinné konfrontaci. Velkorysost výsledné formy kamenných a kamenno-betonových celků je posílena otevřenou dispozicí klášterní zahrady samotné.

Petr Stibral se v prezentované práci zabývá tématem vizuální nejednoznačnosti vytvořené formy a materiálové reinterpretace skutečnosti. Inspirován formálními kvalitami konkrétního prostředí vytvořil objekt-konstrukci, jež na prvý pohled vizuálně splývá s přírodní strukturou prostředí, ve skutečnosti je ale spíše samostatnou dokonalou konstrukcí-strojem cizorodého charakteru. Vytvořenou situaci lze vnímat jako metaforu nestability dnešního prostoru idejí a informací obecně, vyžadující od uživatele bdělou bystrost. Návštěvník zahrady je nucen spatřené znovu a znovu revidovat, zdánlivé podrobovat pozornému průzkumu. Petr Stibral je autorem řady intervencí do přírodního i městského prostředí. Invenčně pracuje s možnostmi materiálové, formální i významové kompatibility vytvořeného objektu s daným prostředím. Zajímají jej možnosti jeho narušení nebo naopak jeho podpora. V obou případech se pokouší podněcovat diváka k neustálému ověřování platnosti vizuálních návyků, k aktivování přímého vnímání. Snaží se proto ve svých intervencích a vytvářených objektech o „zjednodušování vizuálních událostí“.

V úvodu byly zmíněny shodné tvůrčí momenty obou autorů, závěrem můžeme zdůraznit i jejich společný respekt vůči samotnému procesu vytváření díla jako platnému zdroji kreativity.

Medailon:

Eduard Seják (narozen 1988 ve Valticích) studoval na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích (2003–2007) a Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (2007–2008). V letech 2009–2015 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze (sochařská škola J. Zeithammla); v akademickém roce 2010–2011 uskutečnil stáž na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (Ateliér architektury III). Jeho díla byla zařazena na společné výstavy v pražské (A)void Gallery roku 2010 a ve Veletržním paláci NG v Praze (výstava diplomantů AVU) v roce 2015. V letech 2010 a 2011 se zúčastnil sochařského sympozia ve Veselí nad Moravou.

Petr Stibral (narozen 1977 v Praze) studoval v letech 1997–2004 na pražské Akademii výtvarných umění (sochařská školaJ. Zeithammla a grafická škola V. Kokolii, 2001–2002). Roku 2003 obdržel Cenu společnosti CZ – Diatech a. s. v soutěži Grafika roku;v roce 2009 byl vybrán mezi finalisty Ceny 333 Národní galerie v Praze a Skupiny ČEZ. Vystavoval v roce 2004 společně s L. Míškem (Galerie Kai de Kai, Praha), dále roku 2011 uskutečnil Tajnej projekt (Nuselská 130, Praha) a v pražském Komunikačním prostoru Školská 28 představil audiovizuální instalaci Lesní práce; roku 2012 proběhla jeho samostatná výstava v Galerii Dům (Něco mezi plochou a prostorem), v Galerii výtvarného umění v Náchodě (Sklad dřeva) a v pražské GAMU (Námaha člověka obohacuje), roku 2013 v pražské Galerii Ferdinanda Baumanna (Spotřební zboží); roku 2014 vytvořil instalaci v ulici U plynárny v Praze (Pod železničníma mostama) a o rok později vystavoval v GASK v Kutné Hoře (Fotoretrospektiva). Zastoupen byl například na společných výstavách Plastische Arbeiten v Düsseldorfu (2002), Socha 2 v Kutné Hoře (2006), Socha 3 v Českých Budějovicích (2007), Svoz 12 v Praze (2010), Svoz 16 v Rakovníku (2011), dále na výstavách v pražské Kateřinské zahradě (2005 a 2008) a roku 2012 v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty UK, roku 2015 v Klatovech (Místo sochy) nebo loni na pražské výstavě M3/Umění v prostoru.Je členem volného seskupení Socha 2. Od roku 2014 pedagogicky působí na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze.

Výstava potrvá do 30. 9. 2018.

Komentovaná prohlídka se uskuteční 17. 5. od 17 hodin, 10. 6. od 14 hodin, další termíny viz www.galeriedum.cz a dle individuálního zájmu návštěvníků.

Programy pro školy: rezervace Martina Váňová, martina-vanova@email.cz, 737 583 144

Rozhovor s Eduardem Sejákem

Umělecké vyjádření prostřednictvím kamene je v dnešní době poměrně výjimečná záležitost. Čím je pro vás tento materiál inspirativní?

Kámen je pro mě velká výzva. Dle mého názoru se sám přirozeně propojuje s celou sochařskou historií a nabízí velkou míru významových souvislostí. Je mi ale přirozený především proces jeho opracování. Práce s kamenem je založena na ubírání hmoty, což je v podstatě neopakovatelný krok. Z mého pohledu je ale výhodou, vede mě k pokoře ke hmotě kamene.

Je pro výslednou formu i význam vaší práce určující prvotní danost konkrétního kamenného bloku, nebo naopak pro hotový záměr teprve následně nacházíte vhodný kámen?

Samozřejmě, že záměr mám v hlavě už při výběru kamene, ale formát kamenného bloku je ve výsledku více důležitý než má představa. Záměrně používám pro svou práci kameny s narušením a lomy. Tímto v kameni rád ponechávám jeho příběh. Vycházím z tektonických směrů trhlin. Násobím je dalšími liniemi, což mi podkresluje výsledný tvar objektu. Záměrně ponechávám místa s původním lomovým tvarem. Stavím tak vytvořené tvary do kontrastu. Velké zásahy do hmoty se v mé práci postupně omezují, tak u posledních vzniklých kamenů odebírám maximálně možné minimum. Některé bloky už při obcházení v kamenolomu působí z různých pohledů jako dva rozdílné kameny. Nevypovídají nic o hmotě protilehlé strany. Tuto vlastnost rád ještě umocňuji novou tvarovostí. Mám rád, když se socha při obcházení proměňuje neočekávaným, až surrealisticky snovým způsobem.

Soubor pěti soch vystavený v klášterní zahradě vypovídá o různých možnostech tvůrčího zacházení s geometrizovaným tvaroslovím ve vztahu k přirozenosti kamenné materie. Mohl byste je charakterizovat?

U kamenů z roku 2014 Křížení a Tvor jsem se ještě snažil o umocnění přirozené tíhy a monumentality kamene. Hmota kamene spočívá pevně na zemi, kámen je opracován především pemrlicí, která otevírá zrna kamene, a ty se díky černé slídě jemně třpytí. V následujícím roce jsem se již pokoušel u soch Matterhorn a především Krajina o odpíchnutí kamene od terénu. Použití soklu je pro mne posun k opačnému sochařskému procesu přidávání hmoty, v tomto případě spíše skládáním tvarů k sobě než modelováním. Kameny již pojímají svůj prostor všemi směry, popírají svou hmotnost, a tak částečně i svou materiálnost. Zpracování ploch je již pojednáno spíše broušením a částečným leštěním. Poslední vystavený kámen Terasy z letošního roku již nepůsobí tak přírodně díky použité kombinaci geometrických tvarů, textury kamene a vysoké vyleštěnosti povrchu. Tvarovost sochy je díky těmto vlastnostem zpracování velmi nečitelná, což byl záměr. Kámen se pak poodkrývá až při obcházení sochy v těsné blízkosti. Touto nečitelností vyzývá socha pozorovatele k bližšímu kontaktu a určité komunikaci, která je pro mne v současnosti více důležitá.

Do jaké míry se vaše práce mohou přizpůsobovat danému prostoru? Uvažujete již v procesu jejich vznikání o konkrétním umístění?

Když na soše pracuji, souběžně se formuje i představa reálného umístění. To se ale ne vždy podaří realizovat. Jiné místo instalace kameny výrazně proměňuje, což je zajímavé pozorovat. Měl jsem možnost nejstarší kameny instalovat již ve dvou interiérech a celkem asi třech exteriérech. Nejde pouze o jiné světlo a nějaké okolí či pozadí, ale především o proměnu měřítka. Monumentalita a přírodnost nejvíce vyzní v uzavřeném prostoru architektury. Vzletnost a přirozenost kamene je samozřejmě nejsilnější ve volném prostoru skupin stromů a travnatých ploch. Našel bych rád pro mé kameny místo, které bude splňovat tato různá prostředí. Chtěl bych tímto způsobem dotvářet pocit pozorovatele. Byl bych rád za místo, kde by se kameny koncentrovaly ve větším počtu tak, aby tvořily a násobily své křížení a tříštění.

Rozhovor s Petrem Stibralem

Vytvořil jsi doposud řadu sochařských intervencí v krajinném i městském prostředí – například v michelské ulici U plynárny nebo v šumavských lesích –, jak inspirativní prostor je z tohoto hlediska broumovská klášterní zahrada?

Je to exkluzivní, vyčištěný prostor otevřený pro různé druhy činností. Zahradu jsem si pamatoval z dřívějška o dost zarostlejší. Často pracuji s divočejšími lokalitami, prostředími, která se snažím často nenápadným způsobem významově zvýraznit nebo posunout. Ale tady nebylo kam se schovat, nezbývalo než objekt Letní kamufláž vystavit na volné travnaté prostranství, což nakonec bylo k mému překvapení v tomto případě lepší.

Ponecháváš své práce v otevřeném krajinném a městském prostoru jejich přirozenému osudu, nebo se později vracíš k jejich opravám?

Rád bych je jejich osudu ponechal. V lese to tak funguje, tam mi přirozený rozpad materiálů vůbec nevadí, ale často je jejich „osud“ nepřijatelný z hlediska užívání, a tak mi to nedá. Například v Praze v Michli jsem pod jedním železničním mostem vytvořil takové interiérové zázemí. Využívaly je různé vrstvy obyvatelstva, z čehož jsem měl velkou radost. Po čase ale betonovou instalaci rozmlátil palicí nějaký šílenec, tak to letos asi opravím, je mi totiž líto, že nemůže být funkční.

Prostřednictvím řady svých prací se pokoušíš přimět diváka, aby na chvíli opustil navyklý způsob vnímání reality a přiblížil se přímému vjemu. Vybavíš si moment, kdy ses rozhodl pro toto obecné téma, jemuž se dlouhodobě věnuješ?

Pár let po absolvování AVU jsem se tím začal intenzivně zabývat. Pro tohle téma jsem se nerozhodl, prostě jsem se opravdu snažil sám přijít na to, co a jak bych tady měl dělat, jak na poli umění, tak obecně. Časem jsem přestal v umění věci zobrazovat, začalo mě zajímat víc samotné vnímání, vědomí samo o sobě. K přímému vnímání směřuje část mojí práce.

V broumovském klášteře ses roku 1998 – ještě jako student AVU – podílel na restaurování některých architektonických kamenných prvků. Roku 2012 jsi pro Galerii Dům připravil vlastní výstavu nazvanou Něco mezi plochou a prostorem, zrekonstruovaný klášter i zahradu jsi nyní ale viděl poprvé¼

Zahrada prošla velkými změnami, pamatuji si ji z devadesátých let a tohle jsem nečekal. Nyní je zcela zrekonstruovaná a pro všechny zpřístupněná. Je hojně navštěvovaná a to nejenturisty, ale i místními, což je skvělé. Rád bych viděl její prostorové uspořádání z období baroka. Současný stav v duchu anglického parku devatenáctého století je výsledkem logického vývoje. Myslím ale, že rekonstrukce je velmi zdařilá, včetně dřevěné architektury, původně zřejmě hospodářských budov. Jsem rád, že se tohle všechno panu Školníkovi a jeho týmu podařilo zprodukovat a to v dobré kvalitě, což u nás není zdaleka samozřejmostí. Trochu mě mrzí, že jsem ještě nikoho neviděl hrát kuželky v nově zrekonstruovaném kuželníku. Docela bych si taky zahrál.

Rozhovory byly vedeny u příležitosti výstavy Petra Stibrala a Eduarda Sejáka v broumovské klášterní zahradě, ptala se Iva Mladičová, květen 2018.