Eduard Seják a Petr Stibral / Klášterní zahrada 2018

6. 5. – 30. 9. 2018

Vernisáž 5. 5. 2018 od 17 hodin

Soubor prací pro Klášterní zahradu je v roce 2018 zaměřen na abstraktní formu. Tvoří jej kamenné sochy Eduarda Sejáka a velkoformátový objekt Petra Stibrala. Současně vytváří polaritu k figurálním sochám Maria Kotrby vystaveným v Galerii Dům.

Eduard Seják (nar. 1988 ve Valticích) náleží k nedávným absolventům Akademie výtvarných umění v Praze (sochařská škola J. Zeithammla, 2009–2015), jeho zkušenost s prací s kamenem vychází dále ze studia Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích (2003–2007). Jeho umělecký výraz charakterizuje velkorysý přístup k materii kamene. Citlivě uplatňuje geometrickou formu, aniž by omezil monumentalitu a přirozenou živost kamenného bloku, sokl pojímá jako součást sochy.

Petr Stibral (nar. 1977 v Praze) studoval sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1997–2004, v současné době pedagogicky působí mj. na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole. Dlouhodobě se zabývá sochařskými intervencemi do krajinného i městského prostředí, vytváří objekty tematizující napětí mezi reálným a fiktivním prostorem. Jeho práce pro Klášterní zahradu jednoznačně motivuje diváka k vlastní „vizuální námaze“.     

Kurátor výstavy: Iva Mladičová

Rozhovor s Eduardem Sejákem

Umělecké vyjádření prostřednictvím kamene je v dnešní době poměrně výjimečná záležitost. Čím je pro vás tento materiál inspirativní?

Kámen je pro mě velká výzva. Dle mého názoru se sám přirozeně propojuje s celou sochařskou historií a nabízí velkou míru významových souvislostí. Je mi ale přirozený především proces jeho opracování. Práce s kamenem je založena na ubírání hmoty, což je v podstatě neopakovatelný krok. Z mého pohledu je ale výhodou, vede mě k pokoře ke hmotě kamene.

Je pro výslednou formu i význam vaší práce určující prvotní danost konkrétního kamenného bloku, nebo naopak pro hotový záměr teprve následně nacházíte vhodný kámen?

Samozřejmě, že záměr mám v hlavě už při výběru kamene, ale formát kamenného bloku je ve výsledku více důležitý než má představa. Záměrně používám pro svou práci kameny s narušením a lomy. Tímto v kameni rád ponechávám jeho příběh. Vycházím z tektonických směrů trhlin. Násobím je dalšími liniemi, což mi podkresluje výsledný tvar objektu. Záměrně ponechávám místa s původním lomovým tvarem. Stavím tak vytvořené tvary do kontrastu. Velké zásahy do hmoty se v mé práci postupně omezují, tak u posledních vzniklých kamenů odebírám maximálně možné minimum. Některé bloky už při obcházení v kamenolomu působí z různých pohledů jako dva rozdílné kameny. Nevypovídají nic o hmotě protilehlé strany. Tuto vlastnost rád ještě umocňuji novou tvarovostí. Mám rád, když se socha při obcházení proměňuje neočekávaným, až surrealisticky snovým způsobem.

Soubor pěti soch vystavený v klášterní zahradě vypovídá o různých možnostech tvůrčího zacházení s geometrizovaným tvaroslovím ve vztahu k přirozenosti kamenné materie. Mohl byste je charakterizovat?

U kamenů z roku 2014 Křížení a Tvor jsem se ještě snažil o umocnění přirozené tíhy a monumentality kamene. Hmota kamene spočívá pevně na zemi, kámen je opracován především pemrlicí, která otevírá zrna kamene, a ty se díky černé slídě jemně třpytí. V následujícím roce jsem se již pokoušel u soch Matterhorn a především Krajina o odpíchnutí kamene od terénu. Použití soklu je pro mne posun k opačnému sochařskému procesu přidávání hmoty, v tomto případě spíše skládáním tvarů k sobě než modelováním. Kameny již pojímají svůj prostor všemi směry, popírají svou hmotnost, a tak částečně i svou materiálnost. Zpracování ploch je již pojednáno spíše broušením a částečným leštěním. Poslední vystavený kámen Terasy z letošního roku již nepůsobí tak přírodně díky použité kombinaci geometrických tvarů, textury kamene a vysoké vyleštěnosti povrchu. Tvarovost sochy je díky těmto vlastnostem zpracování velmi nečitelná, což byl záměr. Kámen se pak poodkrývá až při obcházení sochy v těsné blízkosti. Touto nečitelností vyzývá socha pozorovatele k bližšímu kontaktu a určité komunikaci, která je pro mne v současnosti více důležitá.

Do jaké míry se vaše práce mohou přizpůsobovat danému prostoru? Uvažujete již v procesu jejich vznikání o konkrétním umístění?

Když na soše pracuji, souběžně se formuje i představa reálného umístění. To se ale ne vždy podaří realizovat. Jiné místo instalace kameny výrazně proměňuje, což je zajímavé pozorovat. Měl jsem možnost nejstarší kameny instalovat již ve dvou interiérech a celkem asi třech exteriérech. Nejde pouze o jiné světlo a nějaké okolí či pozadí, ale především o proměnu měřítka. Monumentalita a přírodnost nejvíce vyzní v uzavřeném prostoru architektury. Vzletnost a přirozenost kamene je samozřejmě nejsilnější ve volném prostoru skupin stromů a travnatých ploch. Našel bych rád pro mé kameny místo, které bude splňovat tato různá prostředí. Chtěl bych tímto způsobem dotvářet pocit pozorovatele. Byl bych rád za místo, kde by se kameny koncentrovaly ve větším počtu tak, aby tvořily a násobily své křížení a tříštění.

Rozhovor s Petrem Stibralem

Vytvořil jsi doposud řadu sochařských intervencí v krajinném i městském prostředí – například v michelské ulici U plynárny nebo v šumavských lesích –, jak inspirativní prostor je z tohoto hlediska broumovská klášterní zahrada?

Je to exkluzivní, vyčištěný prostor otevřený pro různé druhy činností. Zahradu jsem si pamatoval z dřívějška o dost zarostlejší. Často pracuji s divočejšími lokalitami, prostředími, která se snažím často nenápadným způsobem významově zvýraznit nebo posunout. Ale tady nebylo kam se schovat, nezbývalo než objekt Letní kamufláž vystavit na volné travnaté prostranství, což nakonec bylo k mému překvapení v tomto případě lepší.

Ponecháváš své práce v otevřeném krajinném a městském prostoru jejich přirozenému osudu, nebo se později vracíš k jejich opravám?

Rád bych je jejich osudu ponechal. V lese to tak funguje, tam mi přirozený rozpad materiálů vůbec nevadí, ale často je jejich „osud“ nepřijatelný z hlediska užívání, a tak mi to nedá. Například v Praze v Michli jsem pod jedním železničním mostem vytvořil takové interiérové zázemí. Využívaly je různé vrstvy obyvatelstva, z čehož jsem měl velkou radost. Po čase ale betonovou instalaci rozmlátil palicí nějaký šílenec, tak to letos asi opravím, je mi totiž líto, že nemůže být funkční.

Prostřednictvím řady svých prací se pokoušíš přimět diváka, aby na chvíli opustil navyklý způsob vnímání reality a přiblížil se přímému vjemu. Vybavíš si moment, kdy ses rozhodl pro toto obecné téma, jemuž se dlouhodobě věnuješ?

Pár let po absolvování AVU jsem se tím začal intenzivně zabývat. Pro tohle téma jsem se nerozhodl, prostě jsem se opravdu snažil sám přijít na to, co a jak bych tady měl dělat, jak na poli umění, tak obecně. Časem jsem přestal v umění věci zobrazovat, začalo mě zajímat víc samotné vnímání, vědomí samo o sobě. K přímému vnímání směřuje část mojí práce.

V broumovském klášteře ses roku 1998 – ještě jako student AVU – podílel na restaurování některých architektonických kamenných prvků. Roku 2012 jsi pro Galerii Dům připravil vlastní výstavu nazvanou Něco mezi plochou a prostorem, zrekonstruovaný klášter i zahradu jsi nyní ale viděl poprvé... 

Zahrada prošla velkými změnami, pamatuji si ji z devadesátých let a tohle jsem nečekal. Nyní je zcela zrekonstruovaná a pro všechny zpřístupněná. Je hojně navštěvovaná a to nejenturisty, ale i místními, což je skvělé. Rád bych viděl její prostorové uspořádání z období baroka. Současný stav v duchu anglického parku devatenáctého století je výsledkem logického vývoje. Myslím ale, že rekonstrukce je velmi zdařilá, včetně dřevěné architektury, původně zřejmě hospodářských budov. Jsem rád, že se tohle všechno panu Školníkovi a jeho týmu podařilo zprodukovat a to v dobré kvalitě, což u nás není zdaleka samozřejmostí. Trochu mě mrzí, že jsem ještě nikoho neviděl hrát kuželky v nově zrekonstruovaném kuželníku. Docela bych si taky zahrál.

Rozhovory byly vedeny u příležitosti výstavy Petra Stibrala a Eduarda Sejáka v broumovské klášterní zahradě, ptala se Iva Mladičová, květen 2018.