David Tureček / Klášterní zahrada 2024

Termín výstavy: 5. 5. – 27. 10. 2024
Vernisáž: 4. 5. 2024 od 16:00
Klášter Broumov / Galerie Dům

David Tureček se ve svých sochařských pracích invenčně pohybuje v prostoru vymezeném pomyslnou polaritou klasické figurální modelace a momentu náhodné, současně i zákonité, procesuality vycházející z vlastností použitého materiálu. Z hlediska významu jej zajímá zvědomování vrstev osobního psychického prostoru, reflexe raných pocitů fixovaných pamětí, transformace osobnosti v období dospívání. Obě roviny jsou zřetelně patrné v jeho přesvědčivé diplomové práci Obsah, funkce, tvar z roku 2020: „Přizpůsobivost, tvárnost a vzdor, vysvětlení a způsob chápání, vnitřní nutkání a snaha o jeho pochopení. Nejde mi o zvolení originálního tématu, ani jeho širší rozsah. Důležité je pro mě autentické propojení sebe samého s tématem a výraz zpracování.“ (DT, 2020). Silnou stránkou figurálních prací Davida Turečka je schopnost transformace studie dle živého modelu v sochu: „Myslím, že zde rozhoduje moment, kdy přestanete přistupovat k figuře jako ke studii, oprostíte se od přesného přenášení proporcí a chcete do figury dostat právě něco osobního.“ (DT, 2022). Obdobně důležité je jeho vědomé zacházení s výrazovými možnostmi fyzikálních zákonitostí pracovního postupu, s jejich vztahem směrem k popisnosti a estetizaci: „Jde o snahu nalézt vhodný balanc mezi přímostí použitého materiálu a energie, vycházející bez přílišných estetických nutkání objekt zkrášlovat či konkretizovat, a také o čistotu podstatu koncepce. Tedy vyhnout se přílišnému podmaňování vzhledu objektu,“ „jakási fyzikální kontrola, uměle vytvořené situace“ (DT, 2022). David Tureček pracuje především s betonem, neboť jde o výrazově neutrální materiál umožňující na sochách dále pracovat i po odlití.

DAVID TUREČEK (*1993 v Třeboni) studoval v letech 2012–2017 na Západočeské univerzitě v Plzni (Fakulta umění a designu, Ateliér socha a prostor, J. Beránek) a v letech 2017–2020 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér figurálního sochařství a medaile, V. Míča). V roce 2019 absolvoval stáž na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně. Od roku 2016 se zúčastnil řady výstav, např. Pokoje, Kampus Hybernská, Praha, 2018; Basement season, Kampus Hybernská, Praha, 2018; The Pop-Up, Kampus Hybernská, Praha, 2019; Sochy a kampus, Kampus Dejvice, Praha, 2021; Přerušený hovor, Krásný Dvůr, 2021; Silva Artis, Kunstmuseum Waldviertel, Schrems, Rakousko, 2021; Kdes to viděl?, Sklad M1, Praha, 2022; Narovnám záda, prorazím strop, Slaný, 2022; Místa ‘22 – Sochy pro Zbraslav, Praha-Zbraslav, 2022. V roce 2023 vystavoval společně se S. Skoczkovou v doubické galerii Cifra (Still Primitiv) a v třeboňské Galerii 105 (Individuum). Je autorem sochařské realizace Doubický kluk (Doubice, 2023).

Kurátorka výstavy: Iva Mladičová

Foto: Anna Pleslová

Rozhovor Ivy Mladičové s Davidem Turečkem

Tvá závěrečná práce na AVU tvoří jádro současné výstavy v klášterní zahradě. Uvažoval jsi při jejím vytváření o ideálním místě prezentace?

DT: Asi nejvíce se mě drží představa kontrastně čistého, světlého a pravděpodobně interiérového prostoru. Ale stále si nejsem jistý, pokud by se měl tedy udržet celek. Pořád to tak nějak zraje. Při jejím vytváření jsem totiž už jen z reálného hlediska nemohl s takovým prostorem počítat. Proto jsem se zaměřil hlavně na to, aby se s jednotlivými pracemi dalo variovat v různém prostředí.

S vystavováním soch v městském exteriéru nebo v otevřené krajině máš již řadu zkušeností. Je pro tebe prostor broumovské klášterní zahrady podnětný?

DT: Podnětný rozhodně je. Má hodně výraznou energii. Jen mám pocit, že zde sochy dostávají primárně funkci ozdobných prvků. Je to přirozené, ale pro mě náročné na zpracování.

V souboru tvořeném Membránou, Chlapcem, Měchýři, Embryem a Figurkou se zabýváš „dětskou tvárností a citlivostí s ní spojenou“ (DT). Prostředí historicky bezprostředně spjaté především s cíleným formováním lidské duše by vlastně mohlo být pro takové téma velmi příhodné.

DT: Určitě to s tématem souvisí. Cílené formování lidské duše, ale i neustálé hledání a vysvětlování podstaty. Vlastně ideální. Ale byl bych nerad, kdyby byla instalace chápána jako přímá konfrontace s duchovnem a církví.

Vystavený celek sestává z individuálních figurálních soch i tematických souborů. Jak jsi koncipoval základní rozmístění prací?

DT: Bál jsem se, že tamní prostor sochy nepřijme, nebo pohltí. Byl jsem proto rád, že byla umožněna instalace rozměrného betonového reliéfu. Je mi jasné, že tato věc nepůsobí nijak esteticky vábně. Pro mě je ale tento objekt, a právě jeho estetika, hodně důležitý. Když se nainstaloval, přišlo mi, že působí v prostoru výrazně, ale kupodivu poměrně přirozeně. Možná díky chátrající stavbě pivovaru, která s parkem hraničí. Základní rozmístění se tedy odvíjelo od tohoto objektu. V jeho těsné blízkosti jsem umístil figuru chlapce, ta už je konkrétnější a člověk se má lépe čeho chytit, chtěl jsem tím pomoci na srozumitelnosti reliéfu. Dále se postupovalo poměrně intuitivně. Individuální sochy přišly na místa, kde mají dostatek prostoru a tematické celky zůstaly pohromadě.

Betonový reliéf vizuálně konkurující fasádě galerie Dům opravdu připoutává pozornost. Je to ovšem adekvátní jeho obsahové důležitosti. Mohl bys ji vysvětlit?

DT: Pokud se má práce zabývá tvarováním lidské osobnosti, či niternosti a snažím se skrze ni dostat k pravdivému vyjádření, je pro mě důležité, aby estetika soch byla přímá. Membrána mi taková přijde. Přímá bez nadbytečné dramatizace, či příkras. Její estetika je tvořena někde na pomezí záměru a vlastních zákonitostí použitých materiálů. Zobrazuje jakousi blánu, či obal, na kterém se leccos projevilo a zůstalo zaznamenáno, včetně samotného vzniku. Dá se zde vyčíst vrstvení materiálu, poslední zbytky igelitového korpusu, který tvaroval povrch. Bobtnání ven i prodírání dovnitř. Otevřené i zacelené rány a všechno to tak nějak přirozeně fosilní díky zrajícímu betonu. Je to vlastně taková abstraktní metafora toho, čeho bych rád dosáhl i u figurálního pojetí. Také mám pocit, že dokáže ujasnit náladu výstavy a pokrýt ji jako celek.

Přirozené praskliny, poškození související s instalováním či působením povětrnostních podmínek zatím obsah podporují. Znamená to ale, že v nějaké fázi tohoto autentického procesu objekt začneš stabilizovat a vlastně restaurovat?

DT: Pokud by hrozilo například statické poškození, tak zasáhnout budu muset. Pokud by šlo ale o restaurování ve smyslu navracení do původní podoby, tak to určitě ne. Kdyby byl objekt už hodně poškozený, to bych to pravděpodobně řešil překrytím nové vrstvy.

Výše zmíněná prvotní obava, jak prostor zahrady tvé sochy přijme, je vlastně pochopitelná, neboť v textovém komentáři k diplomové práci Obsah, funkce, tvar hlavní téma mj. charakterizuješ: „Mé nutkavě zkoumané nitro, pud, archetyp, nevědomí, nevím, jak to přesně definovat, nazývám to jádrem.“ I přes exteriérové prostředí plné nejrůznějších vizuálních podnětů je ale osobní význam niternosti v tvých pracích silně patrný.

DT: Jsem rád, pokud tomu tak je. Prostory zahrady a celý klášter je opravdu krásný sám o sobě a je dokonale uzpůsoben potřebám široké veřejnosti. Jak jsem zmínil, že zde sochy mohou dostávat funkci ozdobného prvku, tak zde bych bez patrného hlubšího významu soch neměl moc co nabídnout.

Jak se významy jednotlivých soch či souborů váží k prostoru broumovské klášterní zahrady?

DT: Asi významově nejblíže se váží sochy s názvem Věc. Jde o takové těžko definované předměty. Mají funkci uzavíratelné nádoby, či kapsle. Mají odnímatelné víko, a tak trochu barokní esenci. Hrál jsem si zde intuitivně s ozdobnými prvky a dekorem na zprvu organickém tvarosloví. Objevuje se zde i motiv kupole či koule, která rovněž zdobí hlavice pilířů obvodového plotu zahrady. Proto jsem umístil některé Věci rovněž na pilíř. S Broumovem se váže i socha Kluk z Doubice. Jde o druhý odlitek sochy. První stojí v obci Doubice a reaguje na její sudetskou historii. Socha zobrazuje děcko ve velkých holínkách. Jde o takové boty, které se často nacházejí v půdních prostorách starých chalup a statků. Zde konkrétně jde o německý pozůstatek. No a do oblasti bývalých Sudet spadá rovněž i Broumov.

Řada tvých soch reflektuje osobní niterný prostor, u Kluka z Doubice jsi byl konfrontován se silným historickým tématem. Jak se obecné téma projevilo v pojetí výrazu postavy?

DT: Je tam osobní zkušenost z dětství. Jako děti jsme jezdili k babičce na chalupu v jižních Čechách. Doubice mi to hodně připomněla. Byla to hodně stará chalupa s půdou plnou všemožných předmětů hromadících se zde už několik generací. Tyto předměty nás fascinovaly a tajně jsme si s nimi hráli. Nějak přirozeně to k tomu svádí, obzvlášť, když došlo na veliké holínky po prababičce. V těch se pak v dešti vyběhlo do bláta. Ukázalo se, že to byla poměrně častá zábava i u jiných dětí. Chtěl jsem tohle téma zpracovat víceméně z pohledu dítěte, které není do situace zcela zasvěcené a jedná bezprostředně. Témata se zde nabízí, ale hloubku si může najít každý divák už sám. Například na základě osobní zkušenosti, nebo přečtení doubické kroniky.

K vytvoření sochy pro Doubici jsi byl osloven? A jak je vlastně tvá realizace místními obyvateli nebo i turisty/návštěvníky přijímána?

DT: Úplně původně přišel s nápadem Jára Prokopec se svou ženou Rózou. Bylo to ve chvíli, kdy jsme chystali výstavu v jejich moc sympatické Cifra Gallery. Jára z Doubice pochází a zeptal se mě, zda by bylo možné pro obec vymyslet sochu. Mně se ten nápad líbil, a tak jsme se dohodli na realizaci. Myslím, že socha byla poměrně kladně přijata, alespoň z toho, co jsem slyšel. Cifra Gallery tam totiž dokázala probudit mezi místními nadšený a otevřený zájem o výtvarné dění. Na jejich výstavy se tak těší a posléze schází lidé z nejrůznějších poměrů. To celé věci jistě pomohlo. Je skvělé, co tam dokázali.

Závěrem se ještě vraťme k současné výstavě: objevily se během instalování mezi některými pracemi nové vztahové situace, které tě samotného něčím překvapily, zaujaly, obohatily?

DT: Určitě mě tato zkušenost obohatila. Mám vždy nějakou představu o instalaci a až na místě zjistím, že to ve skutečnosti třeba nefunguje. Stejně tomu bylo i zde. Také jsem zde poprvé vystavil sochu chlapce v těsném spojení s membránou. Během diplomantské výstavy jsem od toho upustil. Zde mám poměrně dobrý pocit.

Děkuji.

Rozhovor s Davidem Turečkem vedla Iva Mladičová, červenec–srpen 2024