Daniel Hanzlík

Vedlejší efekt

Daniel Hanzlík (nar. 1970) je multimediální umělec zabývající se malbou, kresbou, fotografií, objekty, digitálními
obrazy, site-specifickými instalacemi, audiovizuálními performancemi a realizacemi do architektury. V letech
1989–1995 absolvoval pražskou VŠUP (ateliér skla prof. Vladimíra Kopeckého). Stipendijně pobýval v Pilchuck Glass
School v Seattlu (1995, 1996) a v Mezinárodním kulturním centru Egona Schieleho v Českém Krumlově (2001).

Je držitelem ocenění Purchase Award of Primorsko – goranska County, v rámci 15th International Triennial of Drawing,
Modern Gallery Rijeka (Chorvatsko, 2001) a Corning Prize (Corning Muzeum, USA, 1996). V současné době vede
společně s Pavlem Mrkusem ateliér experimentální povahy Time-based Media na Fakultě umění a designu (FUD)
UJEP v Ústí nad Labem. Od roku 2008 je také členem umělecké skupiny BOOT_audiovisual (společně s Pavlem Mrkusem).
Pravidelně vystavuje od roku 1992. Mezi důležité projekty z poslední doby, na kterých byl autor zastoupen, lze
uvést např. Fundamenty & Sedimenty. Vzpoura hraček 2011 (Praha, 2011), Česká malba generace 90. let (Brno, 2011),
Paralelní historie (Litoměřice, 2011; Kutná Hora, 2012), Film v súčasnom umení (Nitra, 2012), Nulla Dies Sine Linea
(Ústí n. Labem, 2014), Ze středu ven – umění regionů 1985–2010 (Plzeň, 2014). Samostatně vystavoval naposledy
v Galerii hl. m. Prahy v roce 2013 (Zdroje signálů, GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác, Praha).

Už delší dobu se autor zabývá významem pojmu absence ve vztahu k uměleckému dílu. Toto téma rozpracovává
také v aktuálním projektu nazvaném Vedlejší efekt. Pro broumovský klášter připravil Daniel Hanzlík audiovizuální
instalaci, jejíž parametry jsou dány reálnou podobou výstavního prostoru. Do prostředí softwaru je tu převeden
skutečný rozměr galerie stanovující limity pro virtuální objekt, jemuž jsou přiřazeny fyzikální vlastnosti. Na základě
parametrů gravitace, hmotnosti objektu a rozměru prostředí je tento „virtuální objekt“ uveden do dynamického
pohybu, který se vyznačuje nepravidelnými trajektoriemi danými výpočtem programu. Na ploše projekce vidíme
pouze vržený stín, který nám udává aktuální pozici objektu v rámci prostoru, stejně tak, jako slyšíme akustický
signál, který reaguje na jeho momentální orientaci v prostoru. Obraz a zvuk jsou synchronní. Svoji přítomnost
dokládá „virtuální objekt“ pouze vedlejšími efekty, jakými jsou vržený stín, nebo zvukový signál. Jsme vystaveni
situaci, kdy hlavní motiv našeho zájmu se pohybuje „mimo formát“. Pomíjivost jevů se svojí prchavostí nabývá
zásadního významu a nepřítomnost se stává obsahem díla.