Bronislava Bakule Malá / Zorné pole

Termín výstavy: 2. 9. – 27. 10. 2024
Vernisáž: 7. 9. 2024 od 16:00
Klášter Broumov / Galerie Dům

Bronislava Bakule Malá se v posledních letech věnuje především grafice, její práce často figurují mezi oceněnými v soutěži Grafika roku. Pro její umělecký výraz jsou ale charakteristické i „reliéfní obrazy“ a reliéfy. Náměty nachází v realitě bezprostředního okolí, v každodenní běžnosti, v krajině. Zviditelňuje tušený řád, zákonitosti ve struktuře pozorovaných jevů na první pohled nezřetelné. Formuluje vlastní zájem nalézání matematických principů v přírodním prostředí. Realitu tak často přepisuje do abstraktní struktury, přičemž charakter stylizace formy vypovídá o její zkušenosti s grafickými technikami. I když používá geometrizaci struktury, vzájemnost jednotlivých prvků obrazové plochy vždy obsahuje organickou živost. Výsledkem je osobitá syntéza imprese a racionality. V reliéfních pracích autorka zachází s principem techniky stucco lustro (tzn. nanášení barevných vrstev a jejich následného broušení), jež reflektuje i její restaurátorské zkušenosti. Účinek plasticity reliéfních povrchů plně vyznívá působením přirozeného rozptýleného světla. V grafikách, obrazech i reliéfech je patrný zájem o lyrismus a estetickou stránku inspirativní skutečnosti. Práce obecně svědčí o výrazné senzibilitě reflektující viditelné jevy i skryté principy. 

BRONISLAVA BAKULE MALÁ (*1979 v Pelhřimově) studovala v letech 1997–2004 na pražské Akademii výtvarných umění (sochařská škola J. Zeithammla; 2000 absolvovala stáž na AVU v grafické škole J. Lindovského a roku 2001 na Akademii výtvarných umění v Karslruhe). Od roku 2002 proběhla řada jejích samostatných výstav, např.: Ocean Gallery, Auckland, Nový Zéland, 2007; Na zdi, Divadlo Komedie, Praha, 2013; Práce, Výklady AXA, Praha, 2015; Výprodej, Divadlo Komedie, Praha, 2016; Odkud… kam, Městská knihovna v Praze, pobočka Praha-Opatov, 2017; Potenciál náhody, knihkupectví Trigon, Praha, 2021; Grafika, Rabasova galerie, Rakovník, 2023. Je členkou seskupení Socha 2, jehož výstav se zúčastňuje, např.: Socha 2, Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora, 2006; Socha 3, AJG, České Budějovice, 2007; Vkročení do prostoru, GVU Most, 2010; Svoz 12, kostel Nejsvětějšího Salvátora, Praha, 2010; Kompot, Botanická zahrada PřF UK, Praha, 2012; Místo sochy, kostel sv. Vavřince, Klatovy, 2015; Socha 2, Galerie města Plzně, 2019. V soutěžích Grafika roku obdržela v roce 2018 hlavní cenu v kategorii malý formát a v roce 2020 cenu v kategorii tisk z výšky. Zúčastnila se několika sochařských sympozií, např. Markneukirchen, 2000; Pacov, 2000 a 2003, Wrocław, 2001; je autorkou portrétní pamětní desky v Ostravě-Porubě (2013). V letech 2004–2006 pedagogicky působila na Vyšší odborné škole restaurátorské v Písku. Od roku 2020 je členkou sdružení umělců grafiků Hollar. Dlouhodobě se věnuje restaurování kamenných a štukových artefaktů. / malabakule.blogspot.com 

Kurátorka výstavy: Iva Mladičová

Rozhovor Ivy Mladičové s Bronislavou Bakulí Malou

Název výstavy Zorné pole naznačuje význam pohledu, pozorování, možná i vnímání obecně. Mohla bys vysvětlit, jakou roli tento zdůrazněný moment hraje při vytváření tvých uměleckých prací?

BBM: Vidění jako takové je něco, co používáme téměř všichni, nicméně vědomý pohled zaostřený přesně na motiv už je to, co mě nejen stále atakuje během dne, ale už tehdy začíná práce s estetikou. Hledání kompozice je tím momentem, kdy se pozorování poprvé přetaví ve výtvarný počin, přestože je ve fázi konceptu. Zorné pole má přirozenou vlastnost pojmout pouze část celkového obrazu okolního světa a pracuje dokonce s redukcí, kdy mozek vytěsňuje z viděného nos. Už to mě vede k úvaze o hledání podstatného, které ostatně spatřuji už v podprahovém vnímání témat, která považuji za hodná pozornosti. Sama jsem přirozeně citlivá na vizuální podněty s akcentem na prostor. Vidění a vnímání mají mohutný průsečík, vidění je jeden z hlavních zdrojů informací o našem prostředí a vnímání ho zahrnuje, ale myslím, že vliv existuje i v opačném směru, kdy vnímání učí člověka vidět. Subjektivita toho, na co se při pozorování světa soustředíme ve vztahu k naší mysli, je pro mě silným tématem a určitě se dá říct i v obecné rovině, že sdělení přes výtvarné umění je sdělením o vnímání – nikoliv vidění světa, zatímco doslovný přepis reality se v době fotografie jeví už trochu bezúčelný a vyřešený. Já si často představuji při pozorování okolí souvztažnosti mezi mikro a makro světem, rytmiku, která se objevuje na všech úrovních, a baví mě stejně tak hledat přirovnání pozorovaných jevů s životními situacemi, což se často projevuje v mojí práci třeba nepřímo a není to na první pohled zjevné, někde na pozadí je to však moje dominantní metoda.

Zájem o „přepis“ konkrétních situací běžné reality je z vystavených grafik, sádrových obrazů a reliéfů dobře patrný. Dá se vysledovat obecnější tendence, které ze situací upoutávají tvou pozornost?

BBM: Stavím zejména na potřebě ztotožnění svého života ve všech jeho úrovních s mou prací. Sochařství, grafika i přemýšlení o věcech v životě jsou vzájemně provázané, přestože mohou vykazovat vizuální roztříštěnost témat a technik. Konkrétní situace jsou pro mě kromě jich samotných často podnětem k sledování určitých principů, a to ve velice širokém spektru, protože i maličkosti mají vztah k obecnému a elementárnímu a pokaždé akcentuji jiný aspekt, ať jde o pohyb, časovou rytmiku, metaforu atd. Témata se nesnažím účelně zaměřovat, ta mohou být široká, protože i život je nekonečně široký, je tedy složité hledat k nim společný klíč. Přesto je spojuje asi to, že všechna jsou pro mě podnětem k přemýšlení v materiálu, a ne pouze tématy pro materiálovou realizaci, v čemž je snad nepatrný, ale pro mě významný rozdíl. Za obecnou tendenci se dá považovat snad pozitivní program, ne ve smyslu, že témata mají být za každou cenu příjemná, ale ve smyslu, že jejich zpracování má táhnout směrem nahoru, někdy víc mě, když se v nich vypořádávám třeba s frustrací z nekonečné domácí práce, jindy víc diváka. Pro mě osobně je práce nositelem pozitivních, až terapeutických hodnot, a proto věřím, že je tak i vnímaná zvenku.

Zmínila jsi vlastní „citlivost na vizuální podněty s akcentem na prostor“. Víš již od počátečního momentu, kdy takový podnět zaujme tvou pozornost, zda výsledek bude grafika nebo reliéf?

BBM: To vím vždy hned a přesně, když k tomu dojde, třebaže se později v průběhu práce záměry běžně mění. Ale nedokážu to vysledovat přímo ke zdroji. Jsem schopná analyzovat leccos ex post, zatímco nápady a náměty se mi promítají před očima jako hotové obrazy v čase kratším než zlomek vteřiny. Nevymýšlím je, pouze reaguji. Nepamatuji si jedinou věc, ke které bych došla postupnou racionální úvahou, vždy je to ostrý, jasný, reflexivní a okamžitý vjem/obraz/vize. Přirovnala bych můj pohyb prostředím k bombardování vizualitou a když zavřu oči, bombardování pokračuje. A já si z toho všeho jenom vybírám a filtrem, který používám, bude nejspíš moje celková identita. Věřím, že práce je poměrně přesná vizitka člověka a pokud ne, je něco šejdrem.

V pracích často používáš princip vrstvení, ať již motivů nebo např. zviditelněných struktur. Proč?

BBM: I princip vrstvení má sám o sobě víc vrstev, poloh i příčin. Pro mě je asi největším oříškem práce s barvou, takže v grafice občas obejdu tuhle část tím, že začnu přes sebe vrstvit tisky, kde zjemňování barev zajistí samotný papír, a prostor tak přizvu přímo, aniž bych musela složitě míchat barvy a dělat další soutisky. Jiný aspekt zacházení s vrstvami je zřetelný při práci s vrstveným sklem (případně tiskem na sklo), kde mi jde o nepatrné nuance, při kterých se působení objektu (grafiky) přenastaví při malé změně úhlu pohledu diváka. I ten nejjednodušší námět má pak schopnost lehké metamorfózy a nabízí jinou tvář, mění objem, hloubku. Reliéfy z broušeného stucco lustra jsou zase postavené na vrstvení, které zůstává pohledově neměnné, nicméně v mém uvažování nejvíc evokují vnitřní živost hmoty jak v materiálu, tak symbolicky. Kresebnost vystupující z broušené plochy není pouze povrchová, divák si snadno uvědomí její hlubší prostupování skrze masu materiálu a říká mu, že uvnitř všech věcí kolem, za hranicí viděného, existuje pokračování i určitá silová soudržnost.

K některým námětům se opakovaně vracíš. Jaké momenty se pak snažíš postihnout, které konkrétní námět pro tebe stále smysluplně oživují?

BBM: Upřímně řečeno, žádný takový moment nemám zvědoměný. I fakt, že se některá témata opakují i vytváří cykly, není moje potřeba tak pracovat, ale spíš okolnost, že ona témata opakovaně potkávám (ploty, hladiny, horizont, rostliny...) a občas z toho vznikne i cyklus. Myslím, že je to dané tím, že na mě mají uklidňující účinek, jsou pro mě příjemná nebo je mám zažitá. Jedním z těch zásadních je vodní hladina, jejíž podoba je přímo vázaná na vnější faktory – světlo, vítr, fáze odlivu a přílivu. Strávila jsem poměrně dlouhou dobu právě v přítomnosti moře, a kromě vizuálních proměn jsem byla uhranutá vodní masou coby monumentální silou a zároveň prostorem. Ale třeba i zahrada, kde trávím dost času, les, stromy, ...bude v tom zřejmě kvantitativní úměra. Nevím, jestli se snažím zachytit nějaký signifikantní moment, skoro bych řekla že ne, mám v popředí hlavně grafickou kresebnost daných výjevů, kdy právě ji vnímám jako nosnou pro dynamickou kompozici nebo zachycující pohled. A občas jsou to kontrastní momenty, které mě přitahují – buď obsahově (kupř. organický – technický svět) nebo vizuálně (vertikála – horizontála, realita – abstrakce, organičnost – geometrie atd.).

V krajině si důležité momenty zafixuješ fotografií nebo skicou?

BBM: Pro mě je mezi skicou a fotografií rozdíl pouze v rychlosti a v praktičnosti. Většinou u sebe nenosím skicák a tužku, a tak jednoduše fotím a někdy si dodatečně dělám opoznámkovanou skicu, abych si připomněla záměr. Fotografie je pro mě hodnotná už tím, že se jako skica chová. Nefotím nikdy nahodile od pasu – kompozice si pečlivě vybírám a udělám vždy větší množství variant. Realitu tedy zredukuji cíleně do chtěného výseku, fotografie zbaví pohled detailů, zredukuje barvy, a tudíž se skicou stává. I kdybych s sebou nosila „nádobíčko“, nemám vždy čas se daným tématem zabývat. Nejsem plenérista, který hledá motiv a těží ho v klidu na místě – moje motivy se vynoří kdekoliv a kdykoliv, takže fotografie je nejspolehlivější způsob, jak je nenechat utéct. A protože nejsem zvyklá si cokoliv skicovat předem, ani kresbou pod malbu, tak mi docela stačí představa v hlavě a stejně tak mi stačí fotografie jako odrazový můstek.

Vracíš se i k záznamům z minulosti, nebo raději pracuješ s prožívanou současností?

BBM: Výjimečně se k něčemu vracím, ale nestává se to často. Většinou jde o případ, kdy na něco přehodnotím názor a časová propast mezi započatou prací a jejím dokončením trvá i roky. Ale většinou potřebuji pracovat na motivech ze současnosti, a to z jediného důvodu, že si nechci nechat utéct vzrušení z práce na novém tématu. Tohle těšení se na novou věc je tak dětsky silné, že je někdy těžké ovládnout netrpělivost, večer usnout, čekat na materiál, věnovat se jiným pracovním povinnostem apod... Tenhle stav je vlastně mojí hlavní hnací silou. Těžko hledat horšího kandidáta do buddhistického kláštera, než jsem já, potřebuji se pořád pohybovat na vlně euforie z práce a vyvíjet činnost.

Jsi většinou s výsledkem spokojená, nebo některé práce nemají šanci dospět až do výstavy?

BBM: Za tuhle otázku jsem opravdu ráda. U naprosté většiny mých prací vůbec nepřemýšlím o tom, zda se z nich stane galerijní kus. U některých jsem si jistá výsledkem předem, ale často si chci jen něco zaznamenat, ověřit, zkusit nějaký postup či téma, techniku, nesoustředím se primárně na to, jestli to bude dobré pro výstavu. Nechci se opírat o zaběhnutou jistotu, která by měla zaručený výsledek výstavního kusu. Chci si hrát, zkoušet, riskovat, relaxovat, všechno možné, jen ne se zabydlet v tom, co je rutinní a pohodlné a nevadí mi u toho vytvořit i nějaký ten odpad. Už jsem to trochu načala, když jsem se zmínila o přemýšlení v materiálu, které je pro mě důležitější než materiálová realizace. Já přes práci hodně prožívám a přemýšlím, takže by mě soustředění na to, že nesmím vykolejit z nějaké úrovně, zbytečně omezovalo a stresovalo. Je toho vlastně hodně, kde vnímám svoje limity tak silně, že produkty těchto činností si do portfolia nedávám. Takže ne – nejsem se vším spokojená, už proto, že se pouštím do věcí, které neovládám, a dokonce kvalitu ne vždy poznám. Jsou v tom výkyvy – někdy ji vidím už v průběhu práce, jindy musím práci odložit a vrátit se k ní po dlouhé době, občas je k tomu potřeba i konzultace s někým jiným, abych něco omilostnila, vyhodila nebo překopala. Hodnocení práce druhých mi taková dilemata vůbec nezpůsobuje, zřejmě proto, že se u toho nepotřebuji zbavit prizmatu původní myšlenky a naléhavé potřeby danou věc vytvořit. Tvorba je záležitost plná pochybností a myslím, že je to dobře. Práce je dialog sama se sebou, proto není dobré recyklovat to, co důvěrně znám. Poznat vždy kvalitu a být stále spokojen to tudíž téměř vylučuje, přinejmenším můj způsob.

Jak uvažuješ o výstavním prostoru vzhledem k svým pracím? Jaké jeho kvality jsou pro tebe nejpodnětnější?

BBM: Nejsem typ pro site-specific ani nepřemýšlím o prostoru galerie v souvislosti s tím, co dělám. Na výstavní podmínky reaguji, až když jsou na řadě a je nutné na ně reagovat. Vytvářím věci, které mají fungovat samy o sobě, snad proto mi vyhovují čisté, ničím nezatížené prostory, ve kterých mají šanci věci promlouvat bez nadbytečných a uměle přidaných souvislostí. Prostor Galerie Dům v tomhle ohledu plní svůj (můj) účel téměř dokonale.

Otevřel ti prostor Galerie Dům možnost spatřit vlastní práce z jiné perspektivy?

BBM: Každá výstava je přínosná tím, že člověk vidí věci v jiných souvislostech. Mě třeba hodně fascinuje velikostní rovina, jak věci fungují rozličně v různých poměrových měřítkách. Galerii Dům je navíc dost těžké mentálně odizolovat od prostředí kláštera, proto se mi zdá, že některé věci na výstavě mnohem intenzivněji akcentují svou symbolickou a významovou stránku.
Děkuji.

Rozhovor s Bronislavou Bakule Malou vedla Iva Mladičová, září–říjen 2024